Být dobrého srdce
Přísl. 31,10-31
Mt 25,14-18
33. neděle v mezidobí
Obsahovým těžištěm dnešní neděle je bezesporu evangelium – ale, bylo by chybou přejít bez zastavení prvé čtení. Je z knihy Přísloví, kterou nám liturgická čtení nabízí tak skoupě. Ta nám dnes nabízí obraz „ženy řádné“, obraz, který jakoby svým obsahem ani nepatřil do nálady a obsahu biblických textů, ze kterých na konci církevního roku, čteme. Vždyť, co má společného, byť sebedokonalejší žena, s posledním soudem člověka? S jeho posledními věcmi?
Žena sama, jako taková, toho opravdu mnoho společného nemá,
Když však uvážíme, jaké kvality, vlastnosti, u ní pisatel knihy Přísloví vyzdvihuje, pak jsou to právě ony, které jsou, podle podobenství v evangeliu, pozvánkou do radosti svého Pána, nebo, chcete-li, do Božího království.
Žena řádná přináší prospěch všem okolo, svému muži, své rodině. A čím? Především svoji pracovitostí a pílí. A pak také svoji štědrostí, obětavostí, velkorysostí. To jsou vlastnosti, které mají trvalou hodnotu, na rozdíl od vnější krásy a mládí. Jak moudře podotknuto: „Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu.“ Ano, skutečná, pravá, nefalšovaná krása ženy, nespočívá v účesu ze salónu, v šatech z prvotřídních butiků, ve značce make-upu. Opravdová krása ženy je v její ženskosti, něžnosti, laskavosti, mírnosti. V její pracovitosti a tiché moudrosti. A nejspíš i v neokázalé zbožnosti.
O pravé kráse, hodnotě našeho života je podobenství z 25. kapitoly evangelia sv. Matouše, která nabízí hned 3 podobenství o posledním soudu. Poslední věta minulé neděle (v podobenství o moudrých a pošetilých družičkách) zněla: „Bděte tedy, protože neznáte den, ani hodinu.“ V tom dnešním podobenství je onou neznámou hodinou, hodina Pánova příchodu. A bude to hodina zúčtování, hodina soudu.
Soud je často přirovnáván k vahám, na nichž se zvažuje dobro a zlo. Závažím na soudních vahách dnešního podobenství jsou hřivny. [Jen pro přiblížení: hřivna - řecky talent, váží 30 kg. Jde-li o stříbro = 6 000 denárů = což je asi 1 000 000 korun.] Talent, to je slovo, které se stalo součástí i našeho běžného slovníku, to když kupř. hořekujeme nad někým, kdo zahodil svůj talent a zakopal své hřivny.
A co nám chce Ježíš svým podobenstvím říci? Není toho zrovna málo, co lze z jeho slov „vytěžit“. Tak třeba: „Člověk, který se chystá na cesty“. V podobenství pán, který odchází na zřejmě dlouhou a dalekou cestu a doba jeho návratu je v nedohlednu a neznámá. Není nesnadné odvodit, že oním člověkem – pánem, má Ježíš na mysli sám sebe; a jeho odchod z našeho pozemského světa (ukřižování, nanebevstoupení) bude jednou završen jeho návratem (při opětovném příchodu na konci věků), o němž však nikdo neví, kdy nastane.
Ježíš je Božím synem a jako takový může disponovat s Božími dary. (Všechno je mého Otce … já a Otec jedno jsme.) Může štědře rozdávat hřivny – a On je štědře rozdává. Kolika dary – schopnostmi, vlastnostmi, nadáním, zdravím, atd. jsme obdařeni! Každý z nás! (A největším darem je láska, kterou má Otec k nám.)
Toto podobenství říká Ježíš už jen krátký čas před svým ukřižováním. (Možná den, dva.) Ukazuje dopředu, na svůj opětovný příchod. V moci a slávě. Jako soudce – a jako takový povolá všechny k soudu. Každého z nás.
„Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování.“ A zde nastiňuje, jak a podle čeho, bude soudit. Ne podle našich zásluh. Ne podle majetku, který jsme si nahrabali, nastřádali na svých pozemských kontech. Ale podle toho, jak jsme rozmnožili jeho dary. Jak jsme s nimi hospodařili. Jak jsme jimi obdarovali druhé. Všechno, co nám Pán dal, nám dal jako dary, které se zhodnotí pouze nezištným rozdáváním. To je Boží ekonomie, která tu naši lidskou, s oním „má dáti – dal“, a „něco za něco“, staví na hlavu.
Zkusme to domyslet – nakolik nám dovolí naše představivost: jednou staneme před Pánem, tváří v tvář. Obnažení. Bez možnosti cokoli skrýt, zatajit, okecat. Náhle bude zřejmé, co všechno jsme dostali. A Pán se s námi dá do účtování. Bez účetních knih, zato podle „knihy života“. Na co asi budeme moci poukázat? Jen na to, co jsme z jeho nepřeberných darů zhodnotili. Z čeho jsme rozdávali – byť to byl třeba jen úsměv, povzbuzení, dobré slovo, pomoc, pochopení. Co jsme kolem sebe šířili. Pokoj? Radost? Nezištnou, obětavou lásku? A jak jsme zhodnotili ty naše talenty - schopnosti, nadání, fyzické a duševní zdraví…? (Přiznávám, že mne skoro až mrazí, když si uvědomím, co všechno jsem dostal „do vínku“. A jak málo jsem Pánu, svým bližním dal …)
Co uslyší zodpovědný, obětavý, přičinlivý služebník? „Služebníku dobrý a věrný. Málo si spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým Pánem.“ Služebníku – ano, všichni jsme povoláni ke službě – bližním, Bohu. Dobrý a věrný. Dobrý – být dobrého srdce; a věrný – důsledný, zodpovědný, vytrvalý.
A dále: málo jsi spravoval věrně – bylo tedy to všechno, co jsme dostali, jen málem? Nejspíš ano, v porovnání s tím, čeho se nám dostane! „Mnoho ti svěřím.“ Až budeme se svým Pánem. V nekonečné radosti, kterou si ani nedokážeme, nemůžeme představit. Vždyť nenadarmo je řečeno: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku na mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 Kor 2,9) Kdo ho milují! – láska je tím největším darem. Kdo si ji chtěl uchvátit jen pro sebe, kdo štědře nerozdával z tohoto největšího daru, ten neokusí „radost se svým Pánem“. Bude mu vzato i to málo – to lidské málo, i kdyby byl kdovíkým, a měl kdovíco; před Pánem nemá nic. Je služebníkem špatným a líným. A – hrůza domyslet, skončí daleko od Pána, kdesi v temnotách.
Jiří Vojtěch Černý
