Být dobrými lidmi
Ex 2,1-15
1 Kor 10,1-12
Lk 13,1-9
3. neděle postní
V prvém čtení zazní věta, která nedá spát celým generacím teologů, biblistů, filosofů: „Já jsem, který jsem …“ Necítím se být povolán přidávat svůj výklad, ale zkusím to jinak. Jednoduše.
V celém Orientu platilo, a dodnes platí, že říci někomu své jméno je totéž, jako navázat s ním vztah, neřku-li přátelství. A znát něčí jméno znamená mít nad ním moc. Na počátku exodu Izraelitů z Egypta stojí tajuplný rozhovor Mojžíše s Bohem, skrytým uprostřed hořícího keře, kdesi pod Chorebem. Prvním, kdo oslovuje, kdo začíná tento dialog, je Hospodin. A volá Mojžíše jeho jménem. Navazuje s ním rozhovor, úzký vztah; sděluje mu své jméno a stává se tak přístupným, oslovitelným. Já jsem, který jsem. Jahve. Jehova. Se sdělením svého nevyslovitelného jména současně povolává Mojžíše k nelehkému úkolu být vůdcem, průvodcem svého lidu z otroctví do Země zaslíbené. To bude možné právě a jen v Hospodinově jménu. V jeho síle a moci. Takže ono: Jsem, který jsem, můžeme vnímat jako ujištění: budu stále s tebou, vím o tobě, nenechám tě na holičkách. A Hospodin své slovo, svůj příslib splní. Vyvede svůj lid z otroctví ke svobodě.
Na tuto cestu z egyptského otroctví, na přechod mořem a cestu pouští se odvolává apoštol Pavel v druhém čtení. Hovoří o vyvoleném národu, kterému se dostalo velké milosti: „Byli vysvobozeni z otroctví, prošli mořem, jedli pokrm a pili duchovní nápoj - a přece jich většina pomřela na poušti, protože se Bohu nelíbili. To se jim stalo, nám pro výstrahu.“
V čem spočívá tato výstraha? V tom, že ačkoli zakusili bezprostřední Boží péči a ochranu, přesto reptali, byli nevděční a vzpírali se Božímu vedení. Proto většina pomřela ještě za cesty na poušti. Pro svou nevěrnost, nevděčnost a nedůvěru.
Pavel příklad reptajícího Božího lidu vztahuje na své posluchače, Židy i pohany své doby, ale, o tom není pochyby, i na nás, Boží lid církve. Také nám se dostalo velké milosti, také my jsme prošli vodou křtu, byli vysvobozeni z otroctví hříchu; také my přijímáme Eucharistii jako nebeský pokrm a nápoj nesmrtelnosti. A i pro nás platí: Dosud jsme na cestě, nemáme ještě vyhráno. Jsme ohroženi, podobně jako oni, svéhlavostí, pýchou, zatvrzelostí srdce. Nesmíme tedy podcenit žádný krok své životní cesty. Vyjádřeno oním: „Kdo stojíš, dej pozor, abys nepadl.“
Rovněž v evangeliu zaznívá výstraha – ač není výslovně zmíněná. „Když se neobrátíte, všichni podobně zahynete …“
Obrácení je podmínkou (sine qua non) duchovního života. Ale samo obrácení a kvalita našeho duchovního života sama o sobě přece nemůže ovlivnit nenadálé katastrofy, ať je to pád věže, nebo třeba tornádo, zemětřesení či dnes kupř. teroristický útok. Vnější živly si nevybírají, na koho udeří. A tak se naskýtá otázka, zda ono: „právě tak zahynete“ není spíše míněno: právě tak náhle a nepřipraveni.
Ježíš zde vlastně vyzývá k bdělosti, k životu zakotvenému v Bohu, a v plnění jeho vůle. Nebo ještě jinak: k tomu být schopni kdykoli vydat plody svého života. Tomu by pak odpovídalo i podobenství o neplodném fíkovníku. Nenese-li plody, pak zbytečně zabírá půdu. Podobně i člověk, nenese-li žádné plody, žádný užitek, nepřináší-li nic do své rodiny, sousedství, farního či pracovního společenství, pak je rovněž zbytečný a může zabírat prostor těm, kteří mají a chtějí co dát do společného vínku.
Bývá zvykem označovat oním neplodným fíkovníkem celý Izrael. A vinař, Ježíš se za něho u majitele vinice, svého Otce, přimlouvá. To je obvyklý výklad. Ale oním neplodným, planým, zpustlým fíkovníkem můžeme být my, jako jednotlivci, stejně jako celá společenství. Kdo z nás může o sobě tvrdit, že je užitečný, nepostradatelný, plodný? Ale když se obrátíme, když budeme usilovat o to, být dobrými lidmi, křesťany, rodiči; když budeme kolem sebe šířit pokoj, žít v pravdě a spravedlivě; rozdávat lásku a být pozorní k druhým – pak se za nás bude přimlouvat nebeský vinař u svého Otce, aby nám dal šanci dále růst. A zrát. A přinášet plody. Žít naplněným, smysluplným, obětavým a obětujícím se životem, znamená být oněmi obrácenými. Připravenými. A pak nás ani nečekaná smrt nemůže vytrhnout z Boží náruče.
Jiří Vojtěch Černý
