Být hlasateli Krista je posláním každého křesťana
Sk 8,26-40
Čtvrtek po 3. neděli velikonoční
Stejně jako včera, i dnes je hlavní postavou úryvku ze Skutků apoštolských jáhen Filip. Spolu s ostatními křesťany, opouští Jeruzalém, když se pronásledování křesťanů stává neúnosným a brání jim v tom podstatném, tj. v hlásání radostné zvěsti o Kristu. Půda v Jeruzalémě je věru příliš horká – také díky fanatickému Šavlovi – a tak se, rozprchnuvším Kristovým učedníků, zásluhou samých pronásledovatelů, dostává vhodných podmínek k šíření Kristova učení mimo Jeruzalém. A oni nelení. Dnes jsme mohli
sledovat, jak jáhen Filip, prošlý rovněž žárem Letnic, naslouchá Božímu poslu: „Anděl Páně promluvil k Filipovi: „Vstaň a jdi na jih na cestu, která směřuje z Jeruzaléma dolů do Gazy a vede pustinou.“ A Filip? Jako pravý Izraelita a učedník Páně, se neodkladně sebere a jde – „A on vstal a šel.“
Dále by mohl nejeden současník (tehdejší i dnešní) mluvit o náhodě. My máme takový duchovní zlozvyk mluvit o náhodách tam, kde jde ve skutečnosti o dílo Boží prozřetelnosti; kde vstupuje do děje Boží režie. To se právě stalo ve Filipově případě. „Právě tehdy přišel do Jeruzaléma jeden Etiopan, komoří a hodnostář u etiopské královny – kandaky, vrchní správce celého jejího pokladu. (Mimochodem, to není bezvýznamný úředníček, dnes bychom řekli, že je ministrem financí, jde tedy o „návštěvu na nejvyšší úrovni.“) Když se vracel na svém voze, četl proroka Izaiáše.“
Povrchní dojem – to je ale náhoda! Zrovna cizinec, ovšem vzdělaný, znalý hebrejštiny a zajímající se o židovství (nejspíš i původem Žid). A zrovna se potká s Filipem.
Samozřejmě, jak výše řečeno nejde o náhodu, Bůh ke svému dílu nepotřebuje nahodilosti, ale všechno zapadá do jeho – Božího plánu. Abychom my mohli být jeho spolupracovníky, a svým jednáním naplňovat jeho vůli, je z naší strany zapotřebí jediného: naslouchat hlasu Božímu, ať prostřednictvím našich blízkých, kteří mohou mít tvář andělů; ať prostřednictvím situací, byť se mohou zdát nadmíru nahodilé, nebo až nesmyslné. Zkrátka je zapotřebí vnímavosti, pozornosti, a hlavně poslušnosti k onomu neuchopitelnému dialogu, který mezi námi a Bohem probíhá – ať v kapli na kolenou, nebo třeba i při mytí nádobí. Bůh nepotřebuje slavnostní fanfáry ani úřední vyhlášky. Hovoří v tichosti, v ševelení vánku, stejně jako v našich životních bouřích. Ten, kdo je zvyklý v modlitbě Bohu naslouchat, ten slyší. Je ovšem mnohdy zapotřebí velké vůle a sebezapření, abychom, stejně jako Filip, „vstali a šli“. A jak dnešní příběh pokračuje? Dalším úkonem poslušnosti: „Běž a připoj se k tomu vozu!“ A Filip jde. Není snadné se jen tak „připojit se k vozu“ – znamená to běžet vedle něho, čekat na libovůli, budu-li přizván k přisednutí. To se stane poté, kdy se rozvine dialog, který bude mít, zejména pro Etiopana, dalekosáhlé důsledky.
Etiopský komoří více než čte, luští, knihu proroka Izaiáše. Filip má „tolik filipa“, že se směle zeptá: „A rozumíš tomu, co čteš?“ Komoří je upřímný a tak přiznává: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží.“ Požádá Filipa, aby přisedl a text mu vyložil. To je výzva, kterou Filip rád přijme, a díky textu o Božím služebníku, který je předpovědí utrpení Krista, Mesiáše, Beránka Božího, mu vydá svědectví o Ježíši. Filipův projev je nejspíš velmi strhující a přesvědčivý, neboť když míjí nějakou nádrž, komoří poručí zastavit a vysloví prosbu o přijetí křtu. „Podívej se, tady je voda, co brání, abych nebyl pokřtěn?“ A tak je komoří Filipem pokřtěn, tím končí jeho poslání a pro komořího začíná nový život křesťana. Lze předpokládat, že se stane pravým Kristovým učedníkem a bude radostnou zvěst evangelia o tom, že Kristus je Mesiáš šířit ve svém prostředí.
Záhadné zmizení Filipa je zajímavé, ale nemusíme ho řešit; on už svůj úkol, své poslání vykonal, a Bůh jej posílá jinam, aby, cituji: „Procházel krajem a všude v městech hlásal radostnou zvěst.“ To je posláním Filipa coby jáhna a Kristova učedníka, ale - být hlasateli Krista je posláním každého křesťana. I my jsme byli obmyti vodou křtu, naplněni Duchem svatým, i my jsme „posláni“ skrze tzv. všeobecné kněžství. Nemusíme kvůli tomu studovat biblistiku. Stačí, abychom jako křesťané žili, byli pozorní k Božímu hlasu a jeho znamením, a nebáli se svědčit, více skutky než slovy, o své víře.
Jiří Vojtěch Černý
