Být křesťanem, znamená přijmout službu druhým. Být křesťanem znamená sloužit celku.
Iz 53,10-11
Mk 10,35-45
29. neděle v mezidobí
Na světě je několik miliard lidí. A přece, každý člověk je jiný, každý je nezaměnitelný originál. Mnohé vlastnosti však máme my lidé společné – lišíme se jen tím, že u někoho vystupují více na povrch, u jiného nejsou tak patrné. Mám na mysli především naši sebestřednost, ctižádostivost, touhu vyniknout, atd. Ale, nechci posuzovat, (natož odsuzovat), chci mluvit o tématu dnešních biblických čtení. Ona totiž mluví o MOCI a o SLUŽBĚ. O dvou skutečnostech, které stojí v protikladu. Kdo má moc, je zpravidla „nahoře“, je „vážený“ a má pod sebou, větší či menší, plejádu těch, kteří jsou jeho pod-řízenými, těch, kteří mu pomáhají, slouží, případně posluhují či podlézají. To jsou ti bez moci.
Co svět světem stojí, je, alespoň z hlediska moci a bezmoci, panování a služebnosti, takto rozdělen. Jedni jsou nahoře, ti viditelní a panující; a na opačné straně pak ti, kdo jsou odsouzeni do podřízené role poslouchajících, pracujících, posluhujících, mlčících, ovládaných.
Ježíš Kristus, tento nenapodobitelný mistr paradoxů, přinesl největší revoluci v dějinách lidstva. Jeho revoluce však za sebou nezanechává potoky krve nevinných, jako všechny ty naše lidské převraty, výměny moci a války. Jeho revoluce je revolucí lásky a zdánlivé slabosti. A přesto nenechá kámen na kameni – ne však v chodu společnosti, ale v řádu hodnot. „Kdo chce být první, ať je služebníkem všech… Syn člověka, (tj. Bůh!), nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny!!!“
To je ona zmíněná revoluce lásky. Bůh je láska, píše sv. Jan. A také píše: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, svého jediného Syna…“ Proč? Proč jej, nevinného, obětoval? Aby svět vykoupil. Aby jej zachránil svou obětí lásky!
My jsme nejprve v prvém čtení u proroka Izaiáše slyšeli předpověď o Mesiáši. Izaiáš jej však neprezentuje jako očekávaného panovníka, vládce a vojevůdce, ale jako: „spravedlivého, trpícího Služebníka“! To je vskutku nečekaný obraz. S úlohou zachránce, Spasitele a Vykupitele je spojená všeobecná představa panovníka, krále, neomezeného vševládce. A teď tady Izaiáš nabízí „služebníka“, toho, „kterého se Hospodinu zlíbilo zdrtit utrpením“!
Zvláštní proroctví, divná představa. A Izaiáš také vysvětluje, proč zrovna utrpení z rukou Božích: - aby bylo nástrojem ospravedlnění mnohých, protože právě skrze utrpení ponese viny mnohých a naplní tak Hospodinův plán lásky s ne-spravedlivým lidem.
Mám za to, že těmto slovům proroka Izaiáše jeho současníci nerozuměli. A jak by také mohli, když ve své ekonomické i morální bídě upínali zrak do budoucnosti a čekali ZACHRÁNCE. Copak by je mohl nějaký služebník zachránit? To přece musí být „NĚKDO“, kdo bude mít sílu a moc, kdo si podrobí ostatní národy a bude nad nimi v Hospodinově jménu panovat! Vcelku logicky, podle lidských měřítek, čekají PANOVNÍKA, nikoli SLUŽEBNÍKA, o němž mluví proroci.
Nejinak jsou na tom i apoštolové o několik století později. I oni očekávají Mesiáše – dokonce jim už dochází, že je jím právě Ježíš, ten JEŽÍŠ, který si právě je vyvolil! – takže, je třeba svoje postavení Kristova spolupracovníka zhodnotit. Jednou, až bude jako PÁN kralovat nad Izraelem, až osvobodí svůj národ od Římanů, pak přece oni budou v jeho blízkosti. Je třeba si zavčasu zajistit teplá ministerská místečka. Začnou s tím ti nejbližší. Jakub a Jan. Ti, kteří by měli Kristu nejlépe rozumět. Už 3 roky s ním chodí po Galileji a Judsku, už byli svědky tolika zázraků, slyšeli tolik podobenství – a jak vidno, nic nepochopili. Vidí své budoucí postavení, svá domnělá teplá místečka a nechápou, že cesta k nim je cestou utrpení – přesně jak to předpovídal Izaiáš. „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji? Můžete se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ Ježíš mluví o kalichu utrpení a křtu kříže – a oni? „Můžeme.“ Opravdu neví, co mluví. Neví, o čem je řeč. Ani ostatní apoštolové na tom nejsou s chápavostí lépe. Rozmrzeli se na ty dva, že je v jejich sobeckých plánech předešli, že byli pohotovější. A tak, jako už tolikrát, jim Ježíš vysvětluje, jak se to má s jeho následováním doopravdy. Nikoli světská sláva, nikoli panování, ale trpký úděl posledních z nej-poslenějších. „Kdo chce být mezi vámi VELIKÝ, ať je SLUŽEBNÍKEM všech; kdo chce být mezi vámi PRVNÍ, ať je OTROKEM všech.“ To je studená sprcha na jejich horké ambice. To je panování postavené na hlavu, naprosté převrácení zažitých představ o prvenství.
Ježíš, pro lepší pochopení, ukazuje na sebe, na své poslání Vykupitele: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“
Tato Kristova slova jsou pilíři naší víry, jsou sloupy naší spásy. Jenomže, žijeme ve světě a v lidské společnosti jsou prvními zpravidla ti s nejostřejšími lokty a nejnabubřelejšími gesty. Ti, kteří se vyšvihnou „nahoru“ mnohdy i nečestnými praktikami. Netouží po předních místech proto, aby SLOUŽILI druhým, aby se rozdávali pro druhé a pomáhali jim. Chtějí sloužit jen sami sobě, svým korytům, svým komplexům moci a slávy. Tak to, bohužel, je. Ježíš však říká, a to by nám křesťanům, nám, kteří jsme byli pokřtěni v Jeho jménu a pijeme v Eucharistii kalich Jeho krve, nemělo uniknout – „MEZI VÁMI TOMU TAK NEBUDE!“
Být křesťanem, znamená přijmout SLUŽBU DRUHÝM. Být křesťanem znamená SLOUŽIT CELKU.
(Je smutný pohled na křesťany v minulosti i v současnosti. Jen málo z nich chápalo a chápe své přední postavení, jako povolání ke službě. A přece nás historie znovu a znovu přesvědčuje o tom, že posun vpřed, k vyšším, duchovním hodnotám nastolili právě a jen ti, kteří nesloužili sami sobě a své pýše, ale blahu lidí, kteří jim byli svěřeni. Bylo jich a dosud je, málo. A přece jsou právě tito, často nepochopení, vysmívaní a dehonestovaní, těmi, kteří lidstvo posunuli a i dnes posouvají o krůček blíž k Božímu království. Ke království lásky, pokoje a spravedlnosti. Často přitom, stejně jako Kristus, platí nejvyšší daň. Svět chce být klamán, svět provolává slávu tyranům a diktátorům. Svým skutečným velikánům staví - samozřejmě až po jejich smrti - pomníky.
Kdo je ochoten naslouchat hlasu těch „slabých a bezmocných“ tam dole? Kdo je ochoten dobrovolně přijmout kalich utrpení; kdo chce programově sloužit druhým? Kdo se chce obětovat pro druhé? V očích tohoto světa jen pošetilí snílci a blázni. A také křesťané – tedy pokud jsou hodni toho jména!)
Platí tato Kristova slova také pro nás, pro naše křesťanská společenství? Odpovězme si sami.
Jiří Vojtěch Černý
