Být lepší

Iz 40,1-11

Mk 14,1-18

2. neděle adventní

V popředí dnešních textů stojí slovo cesta. Cesta, kterou je třeba připravit. U proroka Izaiáše je to blíže neurčený hlas, který volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu.“ Připravte cestu Bohu, který půjde v čele svého lidu, ze zajetí zpět do Jeruzaléma. Izaiáš ohlašuje svému lidu, že sám Hospodin, tento Bůh Izraele, půjde jako pastýř: „Hle, Pán Hospodin přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese.“ To byl silný, výmluvný obraz vysvobození, kterým utěšoval prorok skleslé a zdecimované babylónské zajatce.  Přijde vysvobození, přijde záchrana – ale: lidé budou muset na Božím díle záchrany participovat. Je třeba připravit cestu. „Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží. Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná.“ Tento obraz nebyl lidem své doby cizí – před panovníkem šli otroci, kteří upravovali cestu královskému povozu; odstraňovali kameny, zasypávali příkopy a srovnávali profil cesty. Panovníkem v Izaiášově vizi však není žádný lidský potentát, nýbrž samotný Hospodin. A jde-li o Hospodina, pak nabývá obraz urovnané cesty nový, duchovní rozměr. Onou pouští může být vyprahlá lidská duše s proláklinami beznaděje, nedůvěry, odpadlictví a beznaděje a podobně; horami, jež je třeba snížit, může být povrchnost, opovážlivost, malichernost a pýcha.

Ještě zřejměji, než u Izaiáše, vyznívá výzva: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ u Jana Křtitele v evangeliu. Tam už má nezpochybnitelný morální a duchovní charakter. „Jan hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy.“ Jan vystupuje na poušti a nese všechny atributy proroka: asketický život; oděv ze srsti a kožený pás – oblečení proroka, odkazující na Eliáše, který měl také „připravit srdce“ na příchod Pána. („Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný. – Mal 3,23; „Byl to muž v chlupatém plášti a bedra měl opásána koženým pásem.“ – 2 Král 1,8). Janův křest pokání je jiný, než svátostný křest Kristův – Jan vyzývá k očištění od hříchů. Stejně i Janova výzva k obrácení má jiný charakter, než pozdější výzva k obrácení z úst Ježíše. Janova výzva má silný morální apel, vyrovnat cesty je obrazem narovnání, napřímení cesty ke spáse; výzvou k tomu, odstranit ze svého života všechny překážky, které brání setkání s Bohem. Propasti, jež je třeba zasypat, jsou propastmi hříchu a hory, jež je třeba snížit, představují pýchu, opovážlivost, sebestřednost, samolibost apod. Jan si je dobře vědom „odstupu“ mezi jím a Ježíšem, kterého ohlašuje – v nelíčené pokoře vyznává, že mu není hoden prokázat ani otrockou službu, jíž bylo mytí nohou a obouvání a zouvání Pánů. „Nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků.“ (Pouze otrok se dotýkal Pánových nohou.) „Já vás křtím vodou, ale ON vás bude křtít Duchem svatým.“ (Výraz „Duch svatý“; zde ještě nemá trojiční význam; duch ve SZ je „duch Hospodinův, který se vznášel nad vodami při stvoření“, onen RUAH, kterým Bůh tvořil nebe a zemi, a stejně tak je i „Duchem Hospodinovým, v jehož moci a síle“ kráčeli proroci.) „Křtít Duchem svatým“ bude Ježíš v moci Boží, bude konat totéž, co Bůh, jemu naroveň. S takovým se Jan nemůže srovnávat, to dobře ví a upřímně a s pokorou to vyznává. „Za mnou přichází mocnější, než jsem já.“

Jan Křtitel je postavou adventu – je očekávajícím, je připraveným ke službě. Nedere se do popředí, naopak, pokorně ustupuje, aby připravil ty, kteří k němu s důvěrou přichází, na příchod Pána. Dobře ví, kým je a jaké je jeho poslání: „být hlasem“ – ohlašovat svého (a našeho) Pána. Vyzývá k obrácení, k polepšení – ne však takovému, jaké si ukládáme my, kdy chceme „být lepší“ jenom na povrchu, jako kosmetický doplněk naší duše. Vyzývá k obrácení pro Pána, kvůli Pánu. Příchod Pána, příprava naší duše na jeho příchod, to je ta pravá tvář adventu. Být připraveni na setkání s ním – nejen o vánocích se stromečkem a koledami; ale především jako s Pánem našeho života. Jako s tím, jehož „očekáváme, na jehož příchod čekáme“. (viz „Tajemství víry“ v mešním formuláři.)

Jiří Vojtěch Černý