Být lidmi čistého srdce

Iz 25,6-10

Mt 22,1-14

28. neděle v mezidobí

Hostina – pozvání na hostinu – to je to, co spojuje prvé čtení i evangelium. Nadto, hostina královská, svatební, vystrojená samým Hospodinem – dá se vůbec odmítnout pozvání od Nejvyššího Hostitele? Ale ano, dá. A dokonce, jak často mu my lidé dáváme košem …

Prvé čtení z proroka Izaiáše (8. stol. př. Kr.) hovoří o pozvání Hospodina zástupů pro všechny národy (tedy nejenom „vyvolený národ“) na „svatou horu“. Podobenství Kristovo hovoří o pozvání krále (Hospodina) na svatební hostinu jeho Syna pro všechny bez rozdílu, byť nejprve je osloven rovněž vyvolený národ. To, co mají tato pozvání společného, je ona universalita - pozvanými jsou všichni bez rozdílu.

Začněme nejprve Izaiášem. Dnešní úryvek je z tzv. apokalyptických textů z cca 8. stol. př. Kr., a jde o text ukazující do vzdálené a neznámé budoucnosti. Není zde žádný časový údaj, je zde řeč o závoji, který bude jednou sňat; o smrti, která bude zničena navždy. „Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy.“ Odhalit závoj z tváře – zde odhalit jej proto, aby mohly být setřeny slzy smutku. (Jiný výklad – jde o závoj nevědomosti, odhalit jej značí odhalit tajemství – tajemství života v Bohu.) Významné je, že tomu bude „na této hoře“. Tou horou je, jak jinak, Sión – což je nejen konkrétní vyvýšenina v Jeruzalémě, ale synonymum pro celý Izrael a v přeneseném slova smyslu i pro „nebeský Jeruzalém“, který Ježíš nazve „nebeským královstvím“. Závoj kryje všechny národy, další výmluvný obraz, ukazující na spásu nejen vyvoleného národa, ale celého světa. 

Dále je řečeno: „Zničí smrt navždy, Pán Hospodin setře slzy z každé tváře.“ Hospodin neslibuje zničení fyzické smrti, to ani nelze, vždyť smrt patří k životu; on ničí původce smrti – satana  a hřích. On dává perspektivu věčnosti a volá k životu duchovní mrtvoly, protože neznající (nebo nepřijímající) Hospodina zástupů: živořící v propasti beznaděje, okovech hříchu, v poutech zoufalství. „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí …“ jak vidno, touha, doufání, jsou naplněny, vždyť o tom slova: „jásejme a radujme se z jeho spásy“. (Zničení smrti a hostina spolu souvisí, dle biblistů jde o nejstarší svědectví SZ o zničení smrti, které je spojeno s věčným životem.)

Na slova Izaiášova volně navazují slova Kristova podobenství v evangeliu. Podobenství o nebeském království, dnes přirovnanému ke svatební, co víc, královské, hostině. „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu.“ Kdyby farizeové a náboženští předáci, kterým Ježíš říká toto podobenství, neměli srdce zakryté rouškou zášti, své vlastní pravdy a spravedlnosti, museli by už teď pochopit, že je řeč o jediném, milovaném, Božím synu, Mesiáši, a že jím není nikdo jiný, než Ježíš, který stojí před nimi. (Oni však, tak jak říká Izaiáš: „mají uši a neslyší; mají oči a nevidí“ – ale cožpak nejsme jako oni tak často i my?) Ježíš ve svém podobenství pokračuje, a ono je čím dál tím více zřejmější a jasnější – a tím pro farizeje nepříjemnější. Oni si jsou dobře vědomi, že jsou oněmi privilegovanými hosty, kteří byli pozváni jako první, ale před králem – Hospodinem, dali přednost svým polím a býkům, tj. svému majetku, svému postavení, své pravdě, svým výkladům. A nejen to, neodbytné královy posly, kteří jim byli nepříjemnou výčitkou a připomínkou jejich nevěrnosti, raději umlčeli a zlikvidovali. (Nic nového pod sluncem, takto dopadli v dějinách všichni Boží poslové, kteří tlumočili Boží příkazy, kteří, navzdory umlčování mocnými, přesto nemlčeli.)

Podobenství pokračuje vylíčením, kterak dal král průchod svému spravedlivému hněvu, když ty, jež odmítli jeho pozvání na královskou hostinu a zavraždili služebníky, dal pobít a jejich město vypálit. Podstatný však není trest, podstatná je Boží vytrvalost a věrnost. Král v podobenství nezatrpkne, neobrátí svůj hněv na všechny lidi. Chce být dobrým hostitelem, chce nabídnout své pozvání každému! Znovu tedy vycházejí poslové, aby, tentokrát už bez výběru, zvali všechny lidi, bohaté i chudé, dobré i zlé. Neklade žádnou podmínku, pozváni jsou všichni.

Zde končí prvá část podobenství: Bůh, milující Otec nabízí pozvání k hostině v nebeském království všem, bez výjimky. První sice byli pozváni synové vyvoleného izraelského národa, ale ti Otcovo pozvání odmítli. Nedovedli upustit od své představy Boha - přísného soudce, a Boha, milujícího Otce, který se nevešel do jejich škatulek a představ, prostě odmítli, a Jeho Syna, který byl jiný, než jejich vysněný Mesiáš, nepřijali (a jak víme, nakonec zabili). Jací se tedy sešli hosté na svatební hostině? Ti všichni, kteří byli vyvolenými Izraele opovrhováni. Chudáci, mrzáci, hříšníci, zkrátka ti nejobyčejnější. Jako bychom slyšeli slova z předminulé neděle: „Celníci a nevěstky vás předejdou do Božího království.“

Podívejme se však ještě na druhou část podobenství, ta je pro výklad mnohem obtížnější. Jak to, že panovník vytýká, ba dokonce trestá, jednoho z účastníků svatební hostiny, že není náležitě společensky oblečen? Vždyť on přece pozval všechny a nekladl žádné podmínky.

Tuto obtíž lze vysvětlit tím, že jde už o jiné podobenství, které je pouze volně přiřazeno k prvému o Božím království. Jestliže hlavní myšlenkou prvé části byla ta skutečnost, že do Božího království, k nebeské hostině, jsme jako novozákonní lid pozváni všichni; hlavní myšlenkou části druhé, je nutnost být pro vstup do Božího království náležitě připraven. Pozváni jsme sice všichni, ale požadovaný svatební oděv má jen ten, kdo si jej svým životem zasloužil. (Úplně pod čarou, král připojoval k pozvání i dar oděvu, šatů – tento dar je zde předpokládán, avšak pozvaní si jej neoblékli; přeneseně: vzít na sebe královský šat předpokládá stát se novým člověkem, obléci roucho čistoty, změnit své postoje, potažmo svůj život.)

Izaiášův předobraz, stejně jako Kristovo podobenství, ukazovalo do budoucnosti, na nebeskou hostinu. Ale, my se teď snesme (samozřejmě obrazně) z nebe na zem: Vždyť i nyní a zde probíhá královská hostina, na kterou jsme všichni Bohem pozvaní. Mše svatá. Abychom se jí mohli zúčastnit, musíme mít také „svatební šat“, tj. být křesťany, vždyť při křtu se oblékáme v Krista. A také – při účasti na mši sv. je zapotřebí být v milosti posvěcující. Ona je naším oděvem, vždyť bez ní jsme nazí, bezbranní, nečistí.

Na královskou hostinu jsme pozváni všichni – bez rozdílu vyznání, národností, postavení – to všechno jsou jen naše lidská vnější kriteria. Pro Krista je jen jediné kriterium – být lidmi čistého srdce. To je naší vstupenkou na nebeskou hostinu. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.“

Jiří Vojtěch Černý