Být milého - dobrého, laskavého srdce

Jan 20,19-31

2. neděle velikonoční

Třikrát jsme mohli v evangeliu zaslechnout Kristovo slovo: „Pokoj vám!“ Pokoj vám. Co to znamená? Můžeme v tomto slově poznávat běžný a doposud užívaný hebrejský pozdrav – shalom. Je to však více, než jen pozdrav. Ono Pokoj vám je slovem požehnání; je přáním dobra; je projevem úcty člověka k člověku.

Ježíš jím zdraví vystrašené učedníky. „Ze strachu před židy měli dveře zavřeny.“ A co následuje? Namísto strachu, této emoce uzavírající lidi do sebe, bránící otevřít dveře domů a srdcí, přináší Kristovo POKOJ VÁM upokojení, zklidnění, důvěru, posilu. Přináší radost - emoci, která naopak lidská srdce otevírá, boří zábrany nedůvěry, obav a úzkostí. Kristův příchod, lépe jeho zjevení se navzdory zavřeným dveřím, vyvolal jistě úžas, překvapení, ale především radost: „učedníci se zaradovali“. Opět Pokoj vám a pak jim ukazuje své probodené ruce a nohy – ne, to není přízrak, to je živý Ježíš – vždyť ho vidí! „Když učedníci viděli Pána“ – slovo vidět je další významným slovem v tomto evangeliu. Učedníci nejprve vidí Pána. Pak vidí jeho ruce a bok.

Opět zazní Pokoj vám. A poté jim Ježíš předá nejenom pozdrav, ale poslání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás!

Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny!“

- Kristův POKOJ tedy není slovem jen pro přítomnou chvíli, ale směřuje dál, do budoucnosti – a vlastně ještě dál, až k věčnosti. V tuto chvíli bylo slovem, jež zplnomocnilo apoštoly k jejich službě, být hlasateli Kristova evangelia, tj. radostné zvěsti a přinášet do duší plných nepokoje smíření a odpuštění.

V evangeliu je ještě řeč o apoštolu Tomáši. (Díky této zmínce dostal po všechny věky přídomek „nevěřící“, ač to vlastně vůbec není pravda.) Tomáš nebyl přítomný – a proto neviděl. A proto nevěřil slovům ostatních apoštolů: „Viděli jsme Pána!“ Reaguje svým pochybovačným: „Dokud neuvidím – neuvěřím.“

Evangelista Jan v reakci na Tomášovu nedůvěru přeskočí celý týden a opět – Ježíš stane uprostřed učedníků. Tentokrát je s nimi i Tomáš. Znovu zazní ono povzbudivé pozdravení: „Pokoj vám!“ A pak hned k Tomášovi: „Tak se přeci podívej! Osahej si mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého probodeného boku, nebraň se uvěřit, jsem to já!

Tomáš už nemá zapotřebí dotýkat se Kristových ran, stačí mu vidět Krista a z počátečních pochybností a nedůvěry zazní ryzí vyznání: „Pán můj a Bůh můj!“ Nazývá Krista Pánem, co víc, svým Pánem a Bohem.

Ježíš přijímá toto jeho vyznání – ano, Tomáši, protože jsi viděl, uvěřil jsi. A pak, poslední z blahoslavenství: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“

To se přece týká nás! Od Kristova nanebevstoupení nemůžeme Krista vidět, spatřit živého před námi. Ale žijeme v duchu tohoto blahoslavenství – přestože nevidíme živého, přítomného Krista vedle nás, přece věříme. Očima víry můžeme vidět proměněného Krista uprostřed nás – v eucharistii. Můžeme slyšet jeho slovo – v Písmu, můžeme se s ním setkat uprostřed svých bratří a sester podobně jako tenkrát ve večeřadle. Ano, v těch našich večeřadlech – při mši svaté. I ona začíná Kristovým pozdravem: „Pokoj vám!“ (případně „Pán s Vámi“, nebo „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha, ať je vámi“ – což je obsahově totéž.) V bohoslužbě slova nasloucháme jeho slovům v evangeliu – radostné zvěsti, zprávě; setkáváme se s ním v eucharistii, v proměňování jeho těla a krve, a pokud jeho tělo přijímáme, pak s ním máme to nejbližší, nejužší možné společenství. Každá mše sv. má stejný scénář jako onen večer, o němž rok co rok čteme o druhé neděli velikonoční v evangeliu sv. Jana.

Co všechno se stalo onu neděli? – první den po sobotě. Římské stráže (a to nebyli žádní strašpytlové) vidí otevřený hrob, a protože nevěří, odpadnou strachy; ženy, jdoucí vykonat úkon lásky, vidí odvalený kámen a posléze i Ježíše a s láskou se mu vrhají k nohám. Poté běží (jsouce poslány) k apoštolům; Petr a Jan vidí prázdný hrob – ale jen Jan, protože miluje, uvěří. Všichni tedy vidí – a přece ne všichni uvěří – je tedy další podmínkou k víře láska. Ano, láska otevírá zrak, dává poznání i tam, kde oči nevidí; dává víru tam, kde rozum nestačí; dává milosrdenství tam, kde panují předsudky a lidské soudy.

Druhá neděle velikonoční je – z vůle papeže Jana Pavla, vyhlášena nedělí Božího milosrdenství. V pobožnosti Korunky Božího milosrdenství 50x opakujeme: „Pro jeho bolestné utrpení buď milosrdný k nám i k celému světu!“ – buď milosrdný – cožpak Ježíš tolikrát neprokázal své milosrdenství? – co víc, on byl ztělesněné milosrdenství. Napadá mi jeho slovo: „Milosrdenství chci a ne oběť“ (Mt 9,13). Řekl je na adresu farizeů, kteří mu předhazovali, že stoluje s hříšníky a celníky – ale, my přece jsme všichni hříšníci a čerpáme, žijeme z jeho milosrdenství. Ježíš nechce naše oběti, naše úlitbičky zbožnosti či okaté skutky a velkohubá slova. Chce naše milosrdenství, chce, abychom byli milého – dobrého, laskavého srdce. Chce naši lásku, vždyť milosrdenství je jejím výrazem, její tváří. Nechce toho moc, a přece, více, než jsme mnohdy jemu a svým bližním, ochotni dát. Kéž zavládne i v našich srdcích, v našich rodinách a společenstvích pokoj, a milosrdenství ať je naším životním programem.

Jiří Vojtěch Černý