Být připraveni na setkání s Ním
1 Kor 1,3-9
Mk 13,33-37
1. neděle adventní
Dnešní, první adventní nedělí, začínáme nový liturgický rok a vstupujeme do doby adventní. Doby, kterou charakterizuje očekávání příchodu Pána. A o očekávání, co víc, o bdělém očekávání příchodu Pána, hovoří i dnešní evangelium.
My jsme minulou neděli, o slavnosti Ježíše Krista Krále, naslouchali v Matoušově evangeliu posledním slovům Ježíše předtím, než vstoupil do Večeřadla, slavit Poslední večeři. Stejně i dnes, v evangeliu sv. Marka, jsme naslouchali posledním slovům Pána Ježíše, dříve než usedl s učedníky ke stolu, aby se pak se vydal vstříc své smrti. Evangelisté mají společnou nejen dobu, kdy Ježíš promlouvá k učedníkům, ale především obsah svého sdělení. Ukazují na Poslední dobu – ať v lidském měřítku našeho osobního soudu, či v kosmickém, při příchodu Ježíše na svět na konci věků. Oba evangelisté zakončují svou řeč výzvou k bdělosti. „Bděte, protože nevíte, kdy přijde Pán, bděte!“
Jistě není náhodou, že se v tom dnešním, tak krátkém evangelijním úryvku, ozývá slovo bdít, bděte hned čtyřikrát. Bdělost: pozornost, připravenost, vnímavost k vnějším podnětům a okolnostem. Biblická bdělost je více, než jen fyzický stav odpírání si spánku. Je to stav vnímavosti, připravenosti, stav zjitřeného očekávání – v evangelním příběhu očekávání pána, jež se vrátí neznámo kdy, leč je třeba býti na jeho příchod připraveni. „Je to jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci, a vrátnému nařídil, aby bděl.“
Pán domu, (tak snadno ztotožnitelný s Kristem, Pánem nebe a země), dříve než odejde, zplnomocňuje (tj. předává moc, kompetence) své služebníky a rozdává jim práci. Nenechává je bez odpovědnosti, v povrchnosti a zahálce.
Těmi služebníky, kteří očekávají Pánův příchod, jsme také my. Adventní doba nám to zdůrazňuje. Také my jsme zplnomocněni Pánem ke službě. Cožpak nemáme, každý z nás, své jedinečné poslání? Ano, i ta zdánlivě nejbanálnější služba, je naším posláním. Není nikdo, kdo by zůstal solitérem, mimo veškeré vztahy, ponechán sám sobě. Partnerství, rodičovství, každé společenské postavení, jsou naším osobním posláním a úkolem.
V evangeliu je nadto zmiňován ještě vrátný – ten, na jehož bedrech je všechna odpovědnost za chod a bezpečí domu. Tomu je výslovně nařízeno, aby bděl. Vrátný – a my si za něho můžeme dosadit všechny představené, všechny strážce – společnosti, rodin, morálky, ekonomiky – přeneseně všechny ty, kteří mají zvláštní odpovědnost. (Politiky, učitele, soudce ve společnosti; v duchovní sféře církevní představené, kněze a v neposlední – či spíše v první řadě: rodiče a partnery). Vrátný je tím, kdo střeží, hlídá, bdí – a to i tehdy, když ostatní spí. Je tím, na něhož má Ježíš vyšší nároky, je tím, kdo má větší zodpovědnost. Vratní jsou těmi, kteří střeží dům – církve, státu, rodiny; kteří také čelí bezprostředním útokům – zlodějů, ničitelů, nepřátel; v přeneseném smyslu zla, ďábla. Biblický vrátný není „strejda Potůček“ s fajfkou, čepicí a termoskou s kafem. Je tím, který je zodpovědný za ostatní, a ti se na něj spoléhají. Je tím, který musí zůstat bdělý, připravený, ostražitý. Bude prvním, který spatří Pána, až přijde. Bude třeba, aby ho poznal a, protože má klíče, (moc klíčů v církvi) mu otevřel. Jemu především, ale pozor, i nám všem je určena Pánova výzva k bdělosti.
Očekávaný Pán přijde nejen neznámo kdy, ale, proto také výzva k bdělosti, přijde za tmy, v noci. Výslovně v textu: „navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno“. Tma, noc, je dobou, kterou vnímali lidé starověku jako dobu ohrožení. Ostatně i my ve tmě tápeme, jsme nejistí, máme strach a obavy. V přeneseném slova smyslu je možné za temnoty světa pokládat všechny avizované apokalyptické události – přírodní katastrofy, války, také pronásledování křesťanů … Pán svým příchodem učiní konec všemu zlu, vždyť přijde v moci a slávě. Ti pak, kteří budou bdělí, vnímaví, ostražití; zkrátka připravení, budou moci „vejít v radost svého Pána“, vstoupit na připravenou nebeskou hostinu, o níž nám vyprávěl Ježíš v podobenstvích posledních nedělí.
My všichni se jednou s Pánem setkáme, v okamžiku své smrti. Adventní rozměr našeho života spočívá v tom, že se snažíme být na toto setkání s ním připraveni. Sv. Pavel v dnešním úryvku z listu Korinťanům také zmiňuje „onen den našeho Pána Ježíše Krista“. A co doporučuje svým adresátům (a tím i nám)? „Jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán. A On vám také dá, že vytrváte až do konce. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem, Ježíšem Kristem, naším Pánem.“ Abyste měli společenství – a kde jinde, než v jeho království.
Jiří Vojtěch Černý
