Být pro druhé příkladem

Sk 14,20-26

Jan 13,31-35

Pátá neděle velikonoční

V textech dnešních biblických slov najdeme některé výrazy, které často slýcháme, neméně často používáme, a přece nám jejich pravý smysl uniká. Mám na mysli pojmy: „utrpení“ a „oslavení“.

Zasazeny do kontextu dnešních čtení – v onom prvém, který je v době velikonoční vždy ze Skutků apoštolských, jsme byli svědky dalšího posunu v životě víry první křesťanské obce. Vůdčími mluvčími a apoštoly v pohanokřesťanských obcích Přední Asie jsou Barnabáš a Pavel. Dnes jsme slyšeli, kterak se vrátili ze své prvé (a úspěšné) misijní cesty zpět do Antiochie, kde je silná a živá křesťanská obec. Svolají věřící a ty, jejich víra skomírá, opět povzbuzují. Vydávají svědectví o své misi a ustanovují jim představené z jejich středu. (Stojí za to připomenout, že tak činí po modlitbě a postu; že se nerozhodují na základě lidských měřítek, ale pod vedením Ducha svatého.) A pak zazní věta, kterou, přiznávám se, nemám rád. „Do království Božího dojdeme jen, když mnoho vytrpíme.“ Nemám ji rád nikoli pro její obsah, ten je pravdivý, ale pro její časté zneužívání, pro falešnou argumentaci, s níž je mnohdy citována. Zastánci „utrpení pro utrpení“- všichni ti pomýlení asketi a spirituální masochisté, ji rádi používají jako argument, že cesta do Božího království musí být nutně lemována utrpením a bolestí. Pravda je trochu jiná. Ono totiž, budeme-li důsledně žít s Bohem, budeme-li kráčet jeho cestami a věrně jej následovat, pak nás zákonitě čeká náročná, nesnadná, trnitá a úzká cesta. Cesta, která bude lemována nepochopením, nepřijetím, nespočetnými těžkostmi, které budou naši poctivost a důslednost v duchovním životě provázet. O tom není pochyb. Avšak to, že by si Bůh, či jeho Syn, libovali v lidském utrpení, v ranách, bolesti a celé škále trápení jako v prostředku a podmínce dosažení Božího království, rozhodně není pravdivé. Středověk i baroko si libovaly v krvavých scénách mučedníků; v askezi, která hraničila se sebepoškozováním. Ale já si nemyslím, že by právě toto po nás Bůh chtěl. Ona – jinak pravdivá věta, že: „Do království Božího dojdeme jen, když mnoho vytrpíme“, nám chce spíše naznačit, abychom na cestě za Kristem, na cestě víry, počítali s utrpením. A to zejména ze strany těch, kteří nám jsou nejblíže, kteří jsou spolu s námi na stejné lodi církve. A také z řad těch, kteří v Krista, v lásku našeho Otce nevěří, a církev je pro ně instituce, libující si na jedné straně v povýšenosti a nedotknutelnosti svých představených a na straně druhé v utrpení věrných a poctivých Kristových služebníků a následovníků. Těch, kteří se mocným navzdory, snaží žít víru opravdově a milovat Boha i bližní.

I když nepopírám zjevnou pravdivost známého výroku, že církev a víra vyrůstá ze semene utrpení a krve mučedníků, omlouvat a zdůvodňovat všechno utrpení, křivdy, pronásledování věrných tím, že je to ta jediná možná cesta do Božího království, mi připadá nepoctivé a farizejské. Koneckonců – jen pod čarou: podíváme-li se na světce posledních století, pak vidíme, že jejich utrpení nebylo jako ve starověku krvavým mučednictvím, jako spíše utrpením nekrvavým, a přece neméně bolestném. Vždyť podlost, zrada, nepochopení, křivda od nejbližších, ta bolí mnohdy více, než rány bičem - bolest duše je větší, než bolest těla.

A s tímto konstatováním se můžeme, spolu s evangelistou Janem, přenést do jeruzalémského večeřadla.

Je předvečer Kristovy smrti. Ježíš už umyl učedníkům nohy a dal jim tak příklad autentické lásky, proměněné v pokornou službu. Už rozlámal chléb jako znamení své oběti a proměnil víno ve svou krev, už zanedlouho za nás prolitou.

A teď odchází jeho zrádce, jeden z jeho nejbližších, aby ho v temnu noci vydal do rukou nepřátel, za oněch 30 stříbrných. (Cenu otroka. To je prodej hodně pod cenou.)

A co na to Ježíš? Ačkoli dobře ví o tom, co se odehraje v příštích hodinách, vyřkne pro apoštoly (ale i pro nás) těžko pochopitelnou větu: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm.“

Jak oslaven? Čím oslaven?

Boží slávou, tak na hony vzdálené lidské, světské slávě. Když je někdo oslaven v měřítku našeho světa, zasypeme ho plytkými frázemi, ověsíme metály, postavíme na piedestaly a osvítíme mediální pozorností. Jak byl ale oslaven Ježíš?

Cesta jeho slávy začíná zradou jednoho z nejbližších (stvrzenou nadto polibkem při zatčení), a pak už je zasypán namísto květinami ranami a lživými nařčeními; je zbičován, odsouzen, nese kříž a namísto vyvýšení na stupně slávy, je vyvýšen na kříž. Je oslaven jako zločinec, namísto oslavných pamfletů je zahrnut výsměchem a urážkami. Zvláštní způsob oslavení. A jak je oslaven jeho Otec? Ti všichni kolem, kteří si zakládají na tom, že oslavují Boha, jej „oslavují ústy, ale srdcem jsou od něho daleko“. Pouze jeho Syn, když z kříže volá: „Do Tvých rukou, Otče, svěřuji svého ducha!“, prokazuje Otci tu nejvyšší úctu. Jeho Syn, v poslušnosti jeho vůli, a v lásce k lidem, odevzdává vše – svůj život: své tělo láme na dřevě kříže a jeho krev skrápí zemi zaslíbenou. Takovou oslavu si zvolil Bůh!

Ježíš, ještě než vyjde do temnoty noci, vstříc svému utrpení, přednese svůj testament – testament lásky. „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jako jsem miloval vás, tak se navzájem milujte vy!“ Lze říci zásadnější výzvu tváří v tvář smrti? Toto jsou slova z nejvýznamnějších, slova podepsaná krví jeho oběti – oběti lásky. „Milujte se navzájem!“ Navzájem – znamená všechny, nikoho nevylučujte ze své lásky. Navzájem – znamená stejnou plnou měrou. A příměr? Nad tím se až tají dech: „Jako jsem miloval já vás!“ Lze vůbec milovat jako Ježíš? V míře jeho oběti nikoli. Ale v míře jeho všezahrnující, odpouštějící a milosrdné lásky, ano. Jde to těžko. Bolí to. Ale jde to. A pouze, když budeme o vzájemnou, bezpodmínečnou a nezištnou lásku usilovat, můžeme být pro druhé příkladem, (jako by měl být Ježíš pro nás). On přece na adresu svých učedníků (tedy i naši) říká: „Podle toho poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“

Nevím jak vy, ale já, čelem k těmto Kristovým slovům, mám bázeň mluvit o sobě, jako Kristův učedník. Vždyť moje láska je tak přízemní. Tak povrchní. Tak zbabělá. Tak skoupá… Kéž bychom se mohli navzájem nazývat Kristovými učedníky a být, příkladem své vzájemné lásky, vzorem pro ostatní.  

Jiří Vojtěch Černý