Být pro druhé světlem, příkladem
Iz 9,1-4
1 Kor 1.10-13.17
Mt 4,12-23
3. neděle v mezidobí
O letošní, třetí neděli v mezidobí, se nám schází hned dvě významné iniciativy církve. Jednak „Týden modliteb za jednotu křesťanů“, který již desetiletí probíhá od 18. do 25. ledna, a také je dnešní neděle „Nedělí Božího slova“, kterou slavíme od r. 2019 z popudu papeže Františka. K oběma těmto iniciativám nám mají co říci i dnešní texty z Písma sv. Tak kupř. k Týdnu modliteb za jednotu křesťanů nám promlouvá sv. Pavel ve 2. čtení z listu Korinťanům. Pavel Korintské vyzývá k jednotě: „buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte“; a rovněž vyzývá k nestrannosti: „já držím s Pavlem, já zase s Apollem, a já s Petrem, já s Kristem … Cožpak je Kristus rozdělen?“ Rozděleni jste vy a sjednotit se můžete skrze Kristovu „radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.“ Zajímavá slova – „aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti“. My se snažíme dosáhnout sjednocení svými, mnohdy i nemístně silovými, argumenty; v lepším případě prázdnými a nezávaznými prohlášeními o vzájemné jednotě a bratrství. No budiž. Ale mluvit o kříži? O jeho významu, působivosti? To se jaksi nehodí. Sv. Pavel nám zřetelně ukazuje, kde je klíč k vzájemné jednotě křesťanských církví. V radostné zvěsti evangelia! Evangelium je součástí Božího slova, a jeho důležitost pro změnu vyzdvihuje právě dnešní Neděle Božího slova. Takže nám dnešní neděle tyto církevní iniciativy vlastně pěkně spojuje. A aby toho nebylo málo – to už je mimo Písmo a církev, nacházíme se uprostřed volebního boje dvou kandidátů na post prvního muže ve státě. Tuto skutečnost nehodlám komentovat, jen podotknu požadavek Kristův: nazývat věci pravými jmény a chodit v pravdě. Jeden z kandidátů pravdu překrucuje a podvodně se ohání lží. Tomu bychom, už z principu postavit se proti zlu, proti otroctví lži a klamu, měli říci jasné a rozhodné ne. Vraťme se však k textům dnešní neděle.
Prorok Izaiáš píše své proroctví do těžké doby. Mocná Asyrská říše už smetla většinu okolních kmenů a národů a zmocnila se i odpadlých židovských kmenů Zabulon a Neftali, sídlících na severu, v pozdější Galileji. (Původní židovské obyvatelstvo bylo odvlečeno a rozptýleno za asyrského Tigletpilezara II. /734př.Kr./ a země byla osídlena pohanskými kmeny. Samařsko rovněž padlo /722př.Kr./ a Judský král Achaz, se ve strachu raději Asyřanům podvolí, přijme jařmo vazalství a v Jeruzalémě nechá postavit ostudný pohanský oltář.) Do této doby temnoty – nesvobody, odpadu od Hospodina, zaznívá Izaiášův příslib: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvěstuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.“ Prorok přináší zdeptanému, nesvobodnému lidu příslib naděje. Zvěstuje Božímu lidu příchod světla – Vykupitele. (Oním lidem v temnotách je vyvolený národ, který se vinou svého krále i vinou vlastní, dostal do Asyrské nadvlády, do temnot nejistoty, do utrpení náboženství bez Boha.) Temnotou je třeba projít, aby na konci mohlo v plné síle zazářit světlo Božího milosrdenství a odpuštění za vzpouru proti Smlouvě a Zákonu. Boží světlo zazáří nad lidem dlícím v temnotách. Dějiny spásy ukazují, že tímto Světlem pro národy bude Vykupitel, Mesiáš. Jeho příchod bude provázet veliká radost. Taková, jaká je z bohaté sklizně; taková, s jakou se vítězové dělí o válečnou kořist. (Zmínka o svobodě za midjanských dnů odkazuje na vítězství Gedeona nad Midjanity, vítězství, které bylo Božím, nikoli lidským dílem – stejně jako je úroda a vítězství vyvoleného lidu pouze a jen Hospodinovou zásluhou.) Pravá radost je darem víry, nikoli lidských zásluh, stejně tak jako je Božím darem světlo, láska, svoboda.
Božím darem je také povolání k následování – a tím se dostáváme k evangeliu. Ježíš stojí na počátku své dráhy Mistra a kazatele. Slyší o Janově uvěznění a ví, že nyní nadchází jeho čas. Opouští Nazaret a usazuje se v centru Galileje, v Kafarnaum. V městě rybářů, obchodníků a řemeslníků. Všechno se zde točí kolem jezera, které dává obživu a přináší výdělek. (Kafarnaum v době Ježíšově bylo velkým městem s několika tisíci obyvateli, oproti němu byl Nazaret jen větší vesnicí.) Evangelista Matouš uvádí toto prvé Kristovo veřejné vystoupení odkazem na Izaiášova slova – stejná, jaká jsme slyšeli v 1. čtení; slova, která odkazují na příchod Mesiáše, který bude světlem pro národy. „Země Zabulonova, země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě vidí veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.“ (Zaměňuje budoucí čas u Izaiáše, za přítomný!) Na tento introit navazuje to, co bychom mohli, v tomto volebním období, nazvat „programovým prohlášením“: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království!“
Obraťte se! Silná výzva mnoha významů. U Ježíše je povoláním od starého způsobu života, od pouze lidských zájmů a hodnot, ke světlu a životu v následování. Neboť se přiblížilo nebeské království. Důvodem ke změně života je tedy nastupující éra Božího království, kterou lidem všech věků otevírá Kristus. (Mé království není z tohoto světa…) A hned vzápětí Ježíš tuto svoji výzvu naplní, když se obrací na dvojici bratří Šimona (Petra) s Ondřejem a Jana s Jakubem. „Pojďte za mnou!“ Taková slova může pronést jen ten, kdo zná cestu a cíl. Ježíš je sám cestou („Já jsem cesta, pravda a život“) i cílem (Jeho – Boží království). Jak neodolatelná musela být Kristova slova, když tito první povolaní ihned nechali své sítě, své živobytí, rodiny, jistoty a šli za Ježíšem. (I zde se Ježíš liší od tehdejších Mistrů a Učitelů – svého Mistra si vybírali žáci sami; Ježíš je tím, kdo povolává. Ostatně povolání u Krista není krátkodobou epizodou v životě žáka, ale nevratnou změnou jeho celého života.) Kristovo povolání je radikální a stejně radikální (od kořene-radix; zcela, od základu) musí být i odpověď povolaného. Nechat všeho, opustit všechno a jít za tím, komu jsem uvěřil; komu jsem svěřil svůj život. To je pravý význam povolání. Nejen k zasvěcenému životu (ač tam je to nejzřejmější, vždyť vyžaduje vzdát se všeho), ale klidně i k povolání jako profesi, (které obětuji víc než jen oněch 40 hodin týdně) či povolání k partnerství, k rodičovství (které také vyžaduje celého člověka a je neodvolatelné).
Nyní už jen ocituji poslední větu dnešního evangelia: „Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.“ Toto je Ježíšův program v praxi. Učit, kázat, uzdravovat. Nemocné duše odpuštěním, nemocná těla slovem. A to vše ve jménu svého Otce a silou a mocí Ducha svatého. To je Ježíšův jedinečný program. On je Božím Synem, On může konat zázraky. Ale – i my jsme povoláni žít svůj životní program. Žít tak, abychom i my mohli být pro druhé světlem, příkladem. Abychom přinášeli druhým uzdravení skrze pochopení, empatii, odpuštění, soucit, ohleduplnost. Ježíš i nás, každého z nás, ve křtu povolal k životu v plnosti, pravdě, lásce a pokoji. On jde před námi a ukazuje nám cestu. Nalezneme ji, když otevřeme Písmo. A to nejenom o neděli Božího slova.
Jiří Vojtěch Černý
