Být uprostřed Kristových posluchačů, na čí stranu bychom se přiklonili? Těch zatvrzelých ve své pravdě, nebo těch, kteří uvěřili…?
Úterý po 5. neděli postní
Možná máte ještě v paměti text evangelia minulé neděle, kde Ježíš poučuje Nikodéma o tom, že: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.“ Právě tato Kristova slova, která mají hluboký obsah, vždyť ukazují na Kristovu smrt na kříži, vychází z historické skutečnosti, o níž jsme četli v prvém čtení.
Izraelité jsou už roky na poušti. Unavení, věčně žízniví a hladoví, není divu, že je, cituji: „už omrzelo být stále na cestě“. Věta o tom, že: „už mají dost té hladové stravy“ nasvědčuje, že je to v době, kdy jim už dnes a denně padá z nebe mana, ale i té už jsou přejedení. Kolikrát se už vzbouřili proti Mojžíšovi – ale ve skutečnosti proti samému Bohu. Bůh je v příliš vzdálený, ale chudák Mojžíš je člověk, a na dosah, a tak jej činí za všechny své útrapy zodpovědným. On je přece vyvedl z Egypta, kde měli „svý jistý“, své „hrnce s masem“ – a jak už to bývá, dávno zapomněli na zotročení a rány bičem, už vidí jen ten „kus žvance“, který, jak jinak, na poušti nemají. Stejně rychle jako na otroctví, zapomněli i na zázraky, které před nimi Hospodin konal, když je převedl vodami moře; když jim vyvedl vodu ze skály; když je nasytil křepelkami … Vidí jen suchopár pouště kolem nich a stejně tak i v nich samých. Země zaslíbená je v nedohlednu… Nespokojenost, reptání, vzpoura proti Hospodinu, obviňování Mojžíše. Hospodinu obrazně dojde trpělivost a na nespokojené Izraelity sešle jedovaté hady. Kolik jich asi muselo zemřít na uštknutí, než jim došlo, že je to vlastně trest za jejich nespokojenost a odmítání Boží cesty. Ke cti jim budiž, že jim to vůbec došlo. A že to akceptovali. S prosíkem přichází za Mojžíšem, aby odstranil tyto jedovaté hady, ano, už jsou schopni přiznat si svůj podíl, svoji vinu: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, ať od nás odstraní hady.“ A stane se. Avšak úplně jinak, než očekávají. Hospodin hady ponechá – snad jako připomínku jejich selhání, ale dá jim účinný lék. Symbol hada, tohoto zla, vyvýšeného na kůl. Stačí provinilý pohled, stačí uznání své viny – a hadí jed ztrácí na svém účinku. (To je svým způsobem geniální řešení – mají před očima symbol zla, svého selhání, ale je-li zlo odhaleno, pojmenováno, ztrácí svou moc. Protijedem je jejich kajícnost - samotný had na kůlu je symbolem zla a jejich hříchu.)
V evangeliu jsou přirovnáni k oněm nespokojeným a věčně reptajícím Izraelitům farizeové. I oni napadají samého Boha – vždyť Ježíš je Boží Syn, a tolika zjevnými odkazy na Písmo a Zákon jim to už dal najevo. Jenomže. Farizeové jsou ještě zatvrzelejší, než oni Izraelité na poušti. Tím, že napadají, osočují Božího Syna, sami na sebe přivolávají Boží hněv. Také pro ně má Bůh podobnou terapii, jako pro jejich předky na poušti. I jim bude před oči postaven symbol jejich hříchu – kříž, toto znamení smrti, a na něm Boží Syn, jehož ukřižují svou nenávistí a pomocí intrik.
Už se blíží Ježíšova hodina. „Odcházím. Vy zemřete ve svém hříchu. Kam já jdu, tam vy přijít nemůžete.“ Nechápou, že mluví o cestě k Otci. O Božím království. Tak tedy další vysvětlení: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já z tohoto světa nejsem. Jestli neuvěříte, že jsem to JÁ, zemřete ve svých hříších.“ Kdo jsi? – Stále vám to říkám, ale vy nechcete slyšet. Vy nechcete pochopit. „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já! Sám ze sebe nic nekonám, ale mluvím tak, jak mne naučil Otec … Nenechal mne samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí.“ Jak dobře znali tito vykladatelé Písma příběh o vyvýšení hada na poušti. Jenomže, jejich srdce jsou zatvrzelá, jejich uši hluché, protože nechtějí slyšet. A tak zůstávají ve své „vědomé nevědomosti“, protože slyšet a uvěřit tomu, co Ježíš říká, by znamenalo změnit své smýšlení, své postoje a uznat, že nemají pravdu. Toho nejsou pyšní lidé schopni – a oni jsou pyšní. Na své postavení, na své vzdělání. A tak jsou už dopředu odsouzeni, zatímco ti obyčejní, bezvýznamní kolem, ti: „v něho uvěřili.“ (Kladu si otázku – a dovolám si ji položit i vám – být uprostřed Kristových posluchačů, na čí stranu bychom se přiklonili? Těch zatvrzelých ve své pravdě, nebo těch, kteří uvěřili …? Nevím, jak bych se zachoval „tenkrát“. Ale vím, že dnes bych volil život – víru.)
Jiří Vojtěch Černý
