29.06.2024, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Být v kontaktu s Kristem

Být v kontaktu s Kristem

Mdr 1,13-2,25

Mk 5,21-43

13. neděle v mezidobí

Všimli jste si, jaké krásné bylo první čtení? Hovořilo, pravda, o smrti, ale v protikladu k životu. K životu, jehož tvůrcem, dárcem je Hospodin. Slyšeli jsme: „Bůh neudělal smrt, nelibuje si, když hynou živí. Všechno stvořil, aby to bylo …“ Svrchovanou Boží vůlí je život, existence sama. Ježíš tuto zásadní výpověď potvrdí, když říká: „Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí jemu.“ (Lk 20,38) Bůh chce, aby člověk žil, to už cituji z dnešního prvého čtení: „Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti …“

„Všechno stvořil, aby to bylo …“ - posláním člověka je, aby žil; jsme, abychom byli, a nejen to; naše existence podle Boží přirozenosti je věčná, nesmrtelná. A k té jsme posláni a předurčeni.

Do hry však vstupuje Boží nepřítel, ďábel, a ten nejenže zbavil už v ráji člověka nesmrtelnosti, ale stále pracuje proti Bohu a člověku: „… ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět …“ Smrt chápeme (a to oprávněně) jako zlo – a je tomu tak; Bůh, který je dobro a láska, nechce smrt, nechce zlo v žádné podobě. Jenomže … se zlem se setkáváme na každém kroku, stejně jako se smrtí, zánikem, koncem existence. A to nejenom před vývěskou pohřebního ústavu se smutečními oznámeními. Zlo – jako opak dobra, lásky, spravedlnosti- zbavilo člověka svobody a nasadilo mu pouta hříchu, zotročilo jej závistí, neláskou až nenávistí, nasadilo mu chomout nemocí a bezmoci. Tohle přeci Bůh nechtěl. A proto poslal na svět svého Syna, aby člověka osvobodil, zbavil jej jařma otroctví; vytrhl z moci temnoty. Nástrojem Boží lásky k člověku je jeho Syn. Toho poslal na svět, aby: „žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. (Jan 3,16) Kdo v něho věří – víra je klíčem, který otevírá bránu k životu. Víra je pro člověka cestou k Bohu, a tím i k životu.

Názorným příkladem o síle a moci víry je dnešní evangelium. Ježíš se z Gerazenkého, pohanského kraje, vrací do Kafarnaa a hned je obklopen „velkým zástupem“. Není divu, pověst o jeho skutcích, o zázračném uzdravování, o rozmnožení chlebů a dalších divech, se rozšířila do širokého okolí. Zoufalý otec, Jairos, představený synagógy, jemuž umírá dvanáctiletá dcerka, jej vyhledá, padne před ním na kolena (gesto pro představeného synagogy neobvyklé, je zvykem, že se druzí klaní jemu) a s naléhavou prosbou Ježíše osloví: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš se nenechá prosit, odchází s ním a zástup jej následuje. A tu se odehraje zdánlivě bezvýznamná scéna. V zástupu je žena, trpící krvetokem – nemocí která ji už 12 let (stejně dlouho, jako je let Jairově dceři) sužuje, jejíž bezvýsledné léčení jí už stálo veškeré síly i majetek. Navíc, a to je třeba brát v potaz – jakékoli krvácení, a natož z rodidel, ji činí kulticky nečistou (viz Lv 25,25-30) a ona musí žít odděleně od ostatních. Kontakt s ní znečišťuje podle Zákona i druhé. Její přetěžká situace ji dala sílu k zoufalému činu. Vedena nadějí v jeho sílu a moc, se snaží dotknout alespoň Ježíšova šatu. (Čímž Ježíše kulticky znečistí!) Ježíš necítí (ani nemůže cítit) její dotek. Ale vnímá uzdravující, zázračnou sílu, která z něho vyšla. To nebyla Kristova vůle, to byla víra oné ženy, která způsobila její uzdravení. Pouze tito dva vědí, co se stalo. „Kdo se to dotkl mých šatů?“ „Vidíš přeci, kolik lidí se na tebe tlačí, jak se můžeš ptát …?“ Ježíš ví své. A ona žena také - celá ustrašená a rozechvělá, se s obavou přizná. „Padla před ním na kolena a pověděla mu celou pravdu.“ Ježíš je příslušník svého národa. Ta žena ho svým dotekem poškodila. Měl by se celý očistit, jako nečistý nemůže nic konat. Každý jiný by ji potrestal, ne tak Ježíš. Nic nedbá na předpisy o čistotě, povzbudí jí a propustí. „Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu.“ To je uzdravující moc lásky!

A evangelní příběh dále pokračuje. Služebníci z domu představeného přichází se zprávou: „Tvá dcera zemřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Vše se zdá být ztraceno. Dcera přešla hranici smrti, již se nedá nic dělat. Nač ještě Ježíše obtěžovat?

Ježíš však nerezignuje před nevyhnutelností smrti. V jeho moci je nemocné uzdravovat, v jeho moci je i mrtvé vzkřísit k životu. „Neboj se, jen věř!“ Bere s sebou jen trojici vyvolených a přes výsměch i pláč druhých, se dotkne zemřelé (další kultické znečištění!). Vezme děvče za ruku a přikáže, ať vstane: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ Vstaň, stejný výraz jako vstát z mrtvých. (Ef 5,14) „Děvče ihned vstalo a chodilo.“

Tatam jsou pochybnosti, tatam je posměch. „Lidé byli úžasem jako bez sebe.“ Právě byli svědky zmrtvýchvstání, vždyť oni přece viděli, že děvče zemřelo …

Smrt však není tím hlavním, o čem je v dnešních biblických čteních řeč. Tím hlavním a nejpodstatnějším poselstvím dnešního evangelia je totiž víra.

Kristova láska a víra v Něho, působí zázraky. A nejen ty v Bibli. Tyto „veličiny“, silnější než fyzikální zákony, silnější než sama smrt, působí neustále. Jakýsi nepojmenovaný a nedefinovaný zákon zachování duchovní energie, probouzí a volá k životu neustále. Nejen v Lurdech, nejen ve Fatimě a v místech nejrůznějších zjevení. Stále. Jistě, méně okatě, bez vnějších znamení, bez příchuti senzací a zázraků. Každý křest v Kristově jménu, stejně jako křest v Duchu, probouzí k duchovnímu životu; každé odpuštění ve svátosti smíření působí duchovní zmrtvýchvstání. S jedinou podmínkou. Podmínkou víry. Víry v Boha, tvůrce veškerého života. Víry v Ježíše, dárce všech milostí. Víry v to, že můžeme být – a budeme uzdraveni, když se Pánu s důvěrou otevřeme. Když budeme mít víru. Čistou, bezpodmínečnou, nevypočítavou. Víru, jež v pokoře volá: „Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným.“  

Pokud si budeme chtít vystačit sami; pokud si budeme chtít milosti zasloužit svými skutky, budeme ztraceni v davu, který sice žasne, ale vlastně nevěří. Nedoufá. Stojí opodál, nezasáhnut Kristovou láskou a mocí. Neprosí, a proto nedostává.

Ona nemocná žena nám může být inspirací. Důvěřuje, doufá, snaží se o kontakt s Kristem. A nebojí se vyznat svou bolest, svou nemoc, svůj hřích. Přiznávám, i já bych chtěl slyšet ono Kristovo: „Neboj se. Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji, zbaven svého neduhu.“ (Svých hříchů, svých pochybností, své pýchy … atd.)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do Norska za polární září

 
Nahoru