Být vnitřně bohatý a svobodný
Moudr 7,7-11
Žid 4,12-13
Mk 10,17-25
28. neděle v mezidobí
První čtení je dnes vzato z knihy Moudrosti a, přiznávám se, mám tzv. knihy mudroslovné – sapienciální, osobně velmi rád. Stojí za povšimnutí, jak dnešní úryvek začíná: nejprve: „Modlil jsem se – a byl mi dán rozum; poté: prosil jsem a přijal ducha moudrosti. Jakoby plodem modlitby byl rozum; (ovšem nezaměňujme rozum s chytrostí, či s intelektovými schopnostmi; rozum v biblickém pojetí má mnohem širší charakter, zahrnuje i emoční vyrovnanost, harmonii duše i těla), což je ostatně vlastnost, která k modlitbě neodmyslitelně patří. Dále následuje prosba pisatele – a Boží odpovědí je dar ducha moudrosti. A náš neznámý autor si tohoto daru ducha moudrosti vysoce cení. Dokonce více než žezla, trůnu a bohatství, více než zlata a drahokamů, dokonce ještě více než zdraví a krásy, (jak moudrý je to postoj, vždyť toto všechno jsou ve své podstatě hodnoty pomíjivé a vlastně ani nejsou pro život nezbytné – kdo však by po nich nesáhl rád!) Je zde uvedeno celkem sedm (7 je v judaismu číslo Boží a také plnosti) velkých a kýžených dober a těch všech je pisatel ochoten se vzdát pro dar jediný – dar moudrosti. Ano, tak vysoko si cenili Židé (v alexandrijské diaspoře, kde kniha vznikla), daru moudrosti.
Lidé SZ vnímali moudrost především jako schopnost rozlišovat co je dobré a zlé. Nový zákon v této starozákonní linii pokračuje, když chápe moudrost jako schopnost dobře se rozhodovat a poznávat správné hodnoty. NZ ztotožňuje moudrost s Božím Slovem. (Nepřehlédněme skutečnost, že Ježíš Kristus je v NZ také ztotožňován se slovem Božím, je tudíž, podle zákonů logiky, současně ztělesněnou Boží moudrostí.) Boží slovo je, „plné života a síly“, co víc, je „ostřejší než dvojsečný meč“. Proniká tedy celý náš život, vniká až do nitra samé lidské podstaty. List Židům, z něhož jsme slyšeli úryvek, přináší brilantní teologické úvahy, je čtením „pro pokročilé“. Ježíš však uměl oslovovat všechny posluchače. Používá příkladů z každodenního života, příměrů a podobenství. A tak dnes nabízí příběh o „bohatém člověku“. (U Matouše jde o mladého muže, u Lukáše o vznešeného člověka – ať tak či onak, byl už dospělý, a proto stojí za povšimnutí jeho jednání – u dospělého muže bylo nezvyklé, aby běhal – a my jsme slyšeli, že za Ježíšem „přiběhl“; stejně jako byl společensky neobvyklý postoj před někým pokleknout.)
Byl to jistě dobrý člověk, znal a plnil Boží zákony a přikázání. Měl dobrou vůli, jeho hledání, jeho otázky byly upřímné a opravdové. Měl zkrátka všechno, co měl dobrý a zbožný Žid své doby mít. A měl také majetek, nejspíš i značný majetek. Ale nebyl MOUDRÝ, neměl vůli a sílu se osvobodit od materiálních hodnot, přestat být otrokem svého majetku - a právě tímto vnitřním upnutím na materiální hodnoty, se stal uzavřeným pro Boží slovo, pro Boží volání. Navenek zaslouží uznání, vždyť dokonce: „Ježíš na něj pohlédl s láskou!“ Ale pak přišel zásadní požadavek: „Jdi, prodej všechno co máš a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi!“ Tohle onen člověk nečekal a tady je pro něho – i pro mnohé Kristovy následovníky, ano i pro nás - kámen úrazu. Naplnění požadavku, co víc, přímo potřeby, být vnitřně svobodný, nespoutaný majetkem, nespoutaný čímkoli. Potíž tedy není v tom, že je někdo bohatý, potíž nastává tehdy, kdy je ke svému bohatství, vlastnění (ať už čehokoli) připoutaný, Kdy se stává jeho otrokem a není schopen se ho, vnitřně (nebo, je-li třeba i reálně), vzdát. Požadavkem evangelia není stát se programově chudými. Vůbec ne. Požadavkem evangelia je být vnitřně bohatý a svobodný. Nesvázaný vlastněním čehokoli, nebo i kohokoli. Je to prosté, protože jakékoli vnitřní otročení (čemukoli, případně komukoli), nás tím samým uzavírá další výzvě, a to vrcholné výzvě, evangelia: „Přijď a následuj mne!“ (Není totiž možné sloužit Bohu i mamonu; není možné sedět na dvou židlích; není možné být otrokem majetku, závislostí, závisti, své nepostradatelnosti, a kdoví čeho ještě, a současně následovat Krista.) Onen, nejspíš mladý člověk znal a modlil se denně slova židovské modlitby: „Miluj Boha celým svým životem, celou svou duší, ze všech svých sil…“ Ale zůstal jen u slov. Vyznával Boha ústy – a nepochybně velmi zbožně a upřímně, ale nebyl schopen slova tohoto životního programu ve skutečnosti naplnit. Protože miloval sebe a svůj majetek více než Boha. A proto také nakonec odchází. Pro neschopnost překročit své vlastní hranice, neochotu vzdát se vnitřní vazby na své vlastnictví. Tento člověk je ve skutečnosti tragickou postavou. Pro krátkodobé cíle, pro povrchní hodnoty, se vzdal cíle největšího, věčného života. Vyměnil živoření s plným měšcem, za naplněný život s, nejspíš prázdnou, kapsou, ale zato život svobodný, otevřený pro přijímání hodnot věčných, hodnot duchovních. Nebyl – podle slov Písma: MOUDRÝM. Protože pravá moudrost spočívá v překračování sebe sama, v nespoutanosti a otevřenosti vůči novému, neproniknutelnému, transcendentálnímu.
Připouštím, že se na téma vnitřní svobody a moudrosti snadno mluví, ale setkání s realitou takového života je ochromující. A naplnění v praxi, v následování Ježíše a v požadavcích Jeho evangelia, je náročné a nesnadné. I apoštolové, tito ostřílení Kristovi následovníci, nechápou. Zaráží je radikalita Kristových požadavků. A tak k nim, stejně jako k nám, zaznívá onen paradoxní příměr: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ (Bohatý je ten, kdo je příliš obtěžkán množstvím svých „zavazadel“, která není schopen a ochoten odhodit. A proto se neprotáhne onou úzkou branou k věčnosti.) Je nesnadné být Kristovým následovníkem. Je těžké umět se vzdát sebe sama, své pravdy, svých předsudků, svých, pouze přízemních hodnot. Však je také proto tak málo „chudých duchu“, tak málo „blahoslavených“, stejně, jako je málo skutečně moudrých. Moudrých podle vzoru oné moudrosti, o níž prosil pisatel v prvém čtení; moudrých, kteří umějí rozlišovat podstatné od vedlejšího, důležité od nepodstatného. Moudrých, kteří hledají pravé jistoty. Ty nelze nalézt v ani v majetku, ani v postech, vlastně v ničem, co nabízí tento svět. Ty lze nalézt pouze u Boha. Ten nikdy nezklame, ten dává vždy mnohonásobně víc. My pokřtění přitom máme u Boha otevřený účet, podložený tou nejryzejší valutou – jeho láskou. Nevzdejme se věčnosti jen proto, že více spoléháme na sebe, na svůj majetek, na hodnocení druhých, než na Boha a na jeho lásku.
2015
Jiří Vojtěch Černý
