Být vnitřně pravdivý
Iz 1,10-20
Mt 23,1-12
Úterý po 2. postní neděli
Na úvod připomenu prvá slova dnešních biblických textů: „Slyšte Hospodinovo slovo, sodomská knížata, poslechněte příkaz našeho Boha, gomorský lide.“
Sodoma a Gomora – dva biblické symboly morální špíny a bahna. Jména měst opovrhujícími vším, co je čisté a krásné, lidské a nezištné. Hospodin je však svobodný, není svázán předsudky, nehledí na povrch, na vnější zdání. Nikoho a nikdy nevylučuje ze své stálé nabídky odpuštění a spásy. Jak trefně tlumočí jeho úradky prorok Izaiáš: „I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, dostanou barvu bílé vlny.“ Bílá je přece barva čistoty, nevinnosti. Bůh tedy chce a může, všechno co jsme pokazili a poskvrnili, znovu očistit a napravit. S jednou podmínkou. Že budeme chtít také my! Že budeme chtít změnit svět plný špíny okolo nás a především, vyčistit všechno nedobré uvnitř nás. To je jediná Boží podmínka. „Umyjte se, očistěte! Odstraňte své špatné skutky! Přestaňte jednat zle! Učte se jednat dobře. Hledejte spravedlnost! Pomozte právu!“ Bůh může nemožné. Napravit křivdy, očistit i největšího hříšníka, vrátit lásku do srdce plného nenávisti. Nic z toho však neudělá, nebudeme-li napřed chtít my sami změnit sebe sama. Obrátit se. Slyšeli jsme přece: „Jestliže ochotně poslechnete, z hojnosti země budete jíst.“ Tato výzva je tolik podobná pozdější výzvě sv. Jana u Jordánu, onomu: „Obraťte se, změňte smýšlení. Podělte se s těmi, kteří nemají, nevydírejte, dobře plňte své povinnosti…“ Jan přikazuje dělit se o jídlo a oděv, Izaiáš zase pomáhat utlačovaným, vymáhat právo sirotků, obhajovat vdovy – tedy jinými slovy, stát na straně bezmocných, utlačovaných, bezbranných.
Zde je třeba všimnout si rozdílu mezi změnou konání (přestaňte konat zlo, učte se činit dobro) a změnou samotného člověka (odstraňte zlobu svého smýšlení, změňte myšlení).
Neboť, i kdybychom jakkoli důsledně změnili svoje konání (podle sv. Pavla: kdybychom rozdali všechno, pro druhé do ohně skočili...), a nezměnili bychom při tom svoje myšlení (lásky bychom neměli), bylo by to všechno na nic.
A v tom je právě náš problém. Osvobodit se od vlastní zatvrzelosti. Od vlastní pravdy, vlastní spravedlnosti; od svých předsudků a nekonečných omluv a vysvětlování svých selhání… Uvolnit svoje myšlení pro pravdu a lásku, která jediná je smyslem stvoření. Poslouchat Boží Slovo. Osvobodit se od úzkoprsého zahledění do sebe a uvolnit se pro nekonečného Boha. Vnímat nejen sebe, ale i ty druhé kolem nás. To je to, co znamená: „odstranit zlobu svého smýšlení - změnit myšlení“. To znamená obrácení - metanoiu. Jedině člověk proměněný Božím milosrdenstvím, usilující o život podle Boží vůle může, ač sám hříšníkem, doufat v to, že jeho „hříchy zbělí jako sníh“. V to nemohli doufat, podle slov dnešního evangelního úryvku, „učitelové zákona a farizeové“. Proč? Protože se navenek zaštiťovali a oháněli Bohem, měli Boha plná ústa, ale jejich srdce byla zasažena jedem sobectví, pýchy a svévole. „Mluví, ale nejednají…“ – my o takových lidově říkáme: „káží vodu, ale pijí víno“. Tak mluvíme o těch, kteří jsou neupřímní, jejichž slova jsou v rozporu s jejich skutky. A právě těm jsou určena závěrečná Kristova slova: „Kdo se povyšuje, bude ponížen!“ To není dobrá perspektiva. Kéž bychom raději stáli na druhé straně, na straně těch bezvýznamných a přece vnitřně pravdivých, o kterých Ježíš říká: „Kdo se ponižuje, bude povýšen!“
Jiří Vojtěch Černý
