Čas navštívení

Ez 37,21-28

Jan 11,45-56

Sobota po 5. neděli postní

Bohoslužba slova začíná (jako obvykle) prvým čtením. V něm starozákonní prorok Ezechiel svým „Hle …“ ukazuje na budoucnost. Tu vcelku blízkou, která se týká návratu Židů z babylonského zajetí, ale i na budoucnost dalekou, to když zcela zřetelně poukazuje na Krista, který na Siónu v Jeruzalémě založí království, které bude trvat navěky (myšleno Boží království). A toto nebude už jen pro vyvolený národ, ale bude na věky otevřen „všem národům“, kteří budou společně uctívat jediného krále a pastýře - potomka Davidova, Ježíše Krista. Vpravdě proroctví, které je stále otevřené, které dosud čeká na své naplnění až jednou ve věčnosti.

My se časově nacházíme v závěru postní doby, zítřkem otevřeme poslední – Svatý týden. A tak nás nepřekvapí, že v evangeliu už spřádá Velerada svůj nejostudnější intriku proti tomu, kterého paradoxně na jedné straně tak toužebně vyhlíží a očekávají; a na druhé tak bytostně nenávidí. Biblicky řečeno – tito „odborníci“ na slova Zákona „nepoznali čas navštívení“.

Jak jsou situací kolem Ježíše zmateni, ukazuje úvodní věta setkání Velerady: „Co máme dělat?“ Oni, kteří si přivlastňují právo na to mluvit jménem Božím, kteří si nepřipustí, že by neznali odpověď, stojí náhle bezradní a hlavně bezmocní, před skutečností, že je zde ten, který se vydává za Božího Syna – to je zjevné rouhání, ale on svoje slova potvrzuje skutky, které nelze popřít. Zatímco oni, vzdělaní a mající moc, přece dobře ví, že z Nazareta nemůže povstat ani prorok, natož Mesiáš; ta lůza, ta nevzdělaná sebranka v něho věří a nadšeně ho následuje. Nadto se blíží židovské velikonoce, Jeruzalém bude plný poutníků, ještě se může něco kolem toho buřiče semlít a mají na krku celou římskou posádku. „Co máme dělat?“ Jak si s tím rebelem, který jim nikdy neskočil na žádnou jejich vějičku – a že jich už bylo – poradit? Jak s ním naložit?

V této prekérní situaci, v této souvislosti, nás nepřekvapí závěr, který učiní hlava Velerady, velekněz Kaifáš. „Vy vůbec nic nevíte, vy ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ!“ Zní to logicky. Velekněz učiní vlastní rozhodnutí, ale nevědomky tak naplní Boží úradek spásy. Ten, který se bezobsažně ohání Bohem a přizpůsobuje a překrucuje slova Zákona, se neplánovaně stává nástrojem Boží vůle.

Ježíš ví, že tyto velikonoce budou jeho posledními. Aby předešel předčasnému zatčení, oddaluje svůj příchod do Jeruzaléma na „dobu příhodnou“. A co se stane v této „době příhodné“?

Obyvatelé Jeruzaléma mu připraví přivítání jako králi a Spasiteli. Budou, k velké nelibosti Velerady a farizeů, volat své „Hosana Synu Davidovu!“ To si připomeneme už zítra, až si před pašijemi, touto zprávou o utrpení Božího Syna, budeme naslouchat o jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma, kde bude jásajícím lidem rozpoznám jako ten, „který přichází z výsosti“.

Jiří Vojtěch Černý