Čemu se klaníme my?
Sk 4,1-12
Pátek v oktávu velikonočním
Včera i předevčírem jsme ve Skutcích apoštolských četli o zázračném uzdravení chromého žebráka, kterého uzdravil Petr s Janem, skrze jméno Ježíšovo. Dnes už se situace vyostřuje. Už jde do tuhého. Uzdravený chromý žebrák už nehopsá po chrámě a ti, pro které zázračné uzdravení bylo důkazem v Ježíšovy moci, už uvěřili. Kdo však nevěří, protože věřit nechce, jsou duchovní, vůdcové židovského národa. Učiní chabý pokus učedníky Kristovi zastrašit a umlčet. Apoštolové jsou poprvé zatčeni a uvězněni. A hned následující den dochází k prvnímu procesu s Ježíšovými učedníky. „Čí mocí, nebo čím jménem jste to dělali?“ Už sama tato otázka svědčí o tom, že velerada a kněží vlastně znají odpověď. Nepřipisují zázračné uzdravení těmto otrhaným rybářům z Galileje, oni dobře vědí, za ním stojí Někdo daleko vyšší. Chtěli by, aby Petr a Jan zapřeli Krista, musí už být po všech těch událostech na Kristovo jméno alergičtí, ale přepočítají se. Už před nimi nestojí dva ustrašení učedníčci, ale kovaní hlasatelé, prošlí ohněm Ducha svatého. Petr namísto nesmělé obhajoby, pronese před Veleradou ohnivé kázání, při kterém se z obžalovaných stanou žalobci. „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze Něho stojí tento člověk před vámi zdravý.“ To je pro Velekněze neuvěřitelně drzá a provokativní odpověď, to je jasně a natvrdo řečená pravda, na kterou není protiargument. Avšak smyslem Petrovy řeči není ukazovat na viníky prstem, ale hlásat tohoto Ukřižovaného, být poslem víry. Proto dodává: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“
Opusťme teď Veleradu. (Nejspíš lapají po dechu nad Petrovou drzostí.) Tato slova nejsou určena jen k Petrově obhajobě, jsou určena všem, kteří uvěří v Kristovo jméno. „V nikom jiném není spásy!“
V čem, nebo v kom, hledáme spásu my, potomci Petrovi a prvních křesťanů? V planých mírových jednáních; v nikdy neuskutečněných slibech politiků; v nereálném zázraku tržní ekonomiky; ve vědě a technice; v úspěchu lékařské vědy; v drogách a alkoholu; v novodobých modlách zlatých telat? Nebo, ve vlastní pravdě a spravedlnosti, kterou zneužíváme, jak se dá. Zkrátka ve všem možném jen ne tam, kde ji skutečně můžeme najít. Spásy lze dojít pouze ve víře v Ježíše Krista, pro nás Ukřižovaného a Vzkříšeného.
V listu Efesanům se píše: „V jeho jménu poklekne každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a všechny národy se mu budou klanět…“ Čemu se klaníme my? Ve jménu koho jednáme?
Je dobře, že skláníme svá kolena před svatostánkem, že se žehnáme ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Snažme se ale, aby to nebyla jen navyklá a bezmyšlenkovitá gesta. Aby za každým pokleknutím před Pánem byla skutečná úcta k Němu, aby v každém pokřižování bylo přihlášení se k tomuto Bohu a Pánu, aby v našem životě bylo čitelné, že naše naděje je v Ježíši a víra ve Vzkříšeného Krista je motivem našeho života. Zkrátka, abychom vyznávali Krista nejenom při Credu nedělní mše svaté, ale celým svým životem, ve všech svých skutcích a postojích. Slov, slov už bylo příliš mnoho, teď je čas skutků. A „bez skutků (jak říká sv. Jakub), je víra mrtvá“.
Jiří Vojtěch Černý
