Cestopis: Paříž, Lyon a TGV

V loňském roce jsem oslavil osmdesáté narozeniny, k nimž jsme já a manželka od velké rodiny dostali zcela neobvyklý a nečekaný dar.  Věděli totiž, že mám v podstatě nesplnitelný sen svézt se vysokorychlostní železnicí TGV. Podumali, dali hlavy dohromady a přispěli: děti a také sourozenci s rodinami. A tak koncem letošního března došlo k realizaci toho, v co jsem nikdy nedoufal: k čtyřdennímu individuálnímu pobytu ve Francii:  v Paříži s vytouženým jednodenním výletem rychlovlakem z Paříže do Lyonu a zpět.

Zde je chronologický zápis pobytu a putování:

1. den pobytu - 29. 3. 2017 (středa):

Odlet z letiště Václava Havla v Ruzyni byl přesně v 9,40, přílet do Paříže v 11,25 hodin na letiště CDG (Charlese de Gaula). Odtud jsme dojeli příměstským vlakem R.E.R., z nějž se v centru města stává podzemní dráha, na zastávku Port Royal na křižovatce boulevardů Montparnasse a Saint Michel do hotelu „Beauvoir“, kde jsme měli „zabukovaný“ dvoulůžkový pokoj na tři noclehy.  Dvě naše těžké tašky jsme si prozatím nechali u recepce (pokoj v té době nebyl ještě volný) a šli jsme do města.  Nejprve jsme zašli do krásných a rozlehlých Luxemburských zahrad. Pak jsme pokračovali kolem Pantheonu k staré universitě Sorbonna a k muzeu středověkého umění (Moyen Age) a pak k starobylému a moc zajímavému kostelu svatého Severina; po jeho prohlídce jsme nakonec došli až k Notre Dame, kde před chrámem na cípu ostrova Ille de la Cité stojí jezdecká socha franckého císaře Karla Velikého, mého křestního patrona. Po prohlídce největšího a nejznámějšího pařížského chrám, (který proslavil Victor Hugo ve svém románu „Notre Dame de Paris“ přeloženém i zfilmovaném pod názvem „Zvoník u Matky Boží“)  jsme pokračovali k policejní prefektuře, na jejímž nádvoří stojí vysoká gotická „Svatá kaple“ (Sainte Chapelle), kterou si všichni fotografují.  Ze stanice Cité jsme odjeli metrem na stanici „Vavin“ a odtud pěšky po bulváru Montparnasse až do hotelu.

Večer jsme se vydali na mši svatou do nedalekého vojenského kostela „Vale de Grace“ , ale bylo už bohužel pozdě; blízko však jsme objevili kostel sv. Jakuba, kde byla mše v sedm hodin.  U oltáře byli dokonce tři mladí kněží, zato však lidí v kostele nanejvýš tak dvacet.

2. den - 30. března 2017 (čtvrtek):

Po snídani v hotelu jsme se vydali na hřbitov Montparnasse, kde jsou pochováni mnozí umělci a další významné osobnosti – m. j. teolog a křesťanský filosof François Copée, déle na příklad sochař Paul Belmondo (otec známého herce Jeana Paula Belmonda) či na příklad spisovatel Charles Boudelaire – autor poněkud kontraverzního románu „Květy zla“. Dlouhou linkou metra jsme si zajeli až do odlehlé pařížské čtvrti, kde žijí většinou přistěhovalci z Asie i Afriky- a kde se nachází slavná katedrála Saint Denis - sídlo pařížského arcibiskupství. Je zvláštní, že pařížský metropolita nesídlí u známějšího dómu Notre Dame, ale u vzdálené velice krásné katedrály St. Denis.  Tento chrám rozhodně stojí za návštěvu; má úžasný  interiér, ale působí krásně i zvenku, z přilehlého parku. Po prohlídce katedrály jsme navštívili malebný „bleší trh“, kde se dá koupit cokoli a ještě si můžete vyzkoušet, zdali- a jak dobře umíte smlouvat. Odtud jsme odcestovali metrem a po přestupu jsme vystoupili na „Place du bataille de Stalingrad“ (náměstí Stalingradské bitvy); v tom místě podzemní dráha vyjíždí na povrch a dál pokračuje na ocelových konzolách jakožto nadzemní dráha- podobně jako stará „nadzemka“ v New Yorku. Odtud se nabízí velice příjemná pěší cesta podél kanálu Saint Martin rozkvetlými parčíky - až do parku Tullerie poblíž Louvre.  Nedaleko odtud stojí „Concingeries“; je tam i místo, kde jakobíni za „Velké revoluce“ věznili svrženého krále Ludvíka XVI. i jeho manželku královnu Marii Antoinettu až do jejich popravy guillotinou. Pokračovali jsme k starobylému kostelu sv. Eustacha a odtud  až na Place de la Republique (náměstí Republiky) s velikou sochou symbolizující  představitelku jakobínské ženy-revolucionářky, která mi poněkud připomíná sochu husitské ženy-bojovnice stojící  u bělohorského letohrádku v oboře Hvězda. Z Place de la Republique jsme došli k velikému chrámu Sainte Madelaine (sv. Magdaléna) s antickým průčelím s mohutnými sloupy s korintským hlavicemi, z nichž mnohé byly zakryty- patrně z důvodu restaurování. Viděli jsme i ultramoderní budovu „Centre Pompidou“, na jejíž zvláštní vzhled mají lidé dost rozdílné názory; Pařížané si však na ni asi již zvykli.  Došli jsme kolem Bursy k nevšední moderní stavbě „Les Halles“ s vlnitým průčelím  a zvláštní střechou, jejíž segmenty vypadají, že jsou pohyblivé -naklápěcí. Viděli jsme také náměstí „Place Vendome“ s obřím Napoleonovým sloupem s výjevy jeho bitev na dříku sloupu a sochou velkého dobyvatele na jeho vrcholu; připomínalo to poněkud sloup s admirálem Nelsonem na londýnském Trafalgare Square. Navštívili jsme také kostel st. Geneviéve s  točitými schodišti z bílého mramoru v kněžišti za oltářem. V kostele právě probíhaly bohoslužby, a tak jsme tam zůstali až do konce. Po boulevardu St. Michel jsme pak došli až do hotelu.

3. den  - 31. března 2017 (pátek):

Po snídani jme se metrem „RER“ s přestupem na stanici Chatellet a odtud linkou č. 14 dostali na nádraží Gare de Lyon, kde stálo hned několik souprav vysokorychlostních vlaků TGV (Trains de Grand Vitesse).  Tyto supervlaky jezdí po Francii již přes dvacet let; první jejich trať tehdy slavnostně otevíral ještě prezident François Mitterand. Odjezd tohoto našeho expresu byl v 9,59 hod a příjezd do Lyonu na „Gare Part Dieu“ už ve 12,04 (při vzdálenosti obou velkoměst 565 km to odpovídá  p r ů m ě r n é  r y c h l o s t i  téměř 300 km/hod!) Na souběžné dálnici jsme nechávali všechna auta daleko za sebou- i ty nejrychlejší „sporťáky“ při pohledu z rychlovlaku vypadaly, že stojí na místě či dokonce jakoby couvaly.  Po příjezdu do Lyonu jsme si nejprve v informacích opatřili plánek města a doptali se, jak se dostaneme k bazilice Notre Dame de Qutrevierre (dostali jsme se tam městským autobusem C 9 na náměstí s jezdeckou sochou pyšného krále-slunce Ludvíka XIV. - a pak historickou kolejovou lanovkou - podobnou té, která kdysi v Praze jezdívala z Újezdu na Petřín; nyní však již léta v pražských tramvajích slýcháme pravidelná hlášení, že „lanová dráha na Petřín je z technických důvodů mimo provoz“; (ne tak ta lyonská!)

A ještě jedna zajímavost o městské hromadné dopravě v Lyonu: jejich metro má gumové pneumatiky jako autobus či trolejbus, nejede po kolejích, takže jezdí potichu a měkce.

Mariánská bazilika na vrchu nad městem, o níž jsem se zmínil,  je dvoupodlažní, postavená teprve koncem 19. století. I ostatní sakrální stavby nejsou starší než dvě stě let. Za „Velké francouzské revoluce“ město  Lyon nebylo stoupencem jakobínského běsnění, a tak z Paříže přitáhla revoluční vojska vyzbrojená množstvím děl - a Lyon obklíčili, zcela rozstříleli a po jeho dobytí pro výstrahu plánovitě rozbořili vše, co přežilo kanonádu - a jak jsme se dozvěděli v průvodci,  z přeživších měšťanů jakobíni vybrali více než dva tisíce rukojmích, které pak hromadně veřejně povraždili…

Bazilika je dvoupodlažní; zřejmě je to i poutní místo. Je plná krásných plastik a obrazů, má velká pseudogotická okna s barevnými vitrážemi.  Poblíž baziliky stojí zmenšená Eifelovka (80 m vysoká), která má téhož autora i stavitele, jako její větší sestra v hlavním městě. Na vyhlídce nad srázem k městu je velký bronzový model města s popisy, takže si můžete porovnat to, co vidíte v reálu s modelem. Na tomtéž kopci je také zachovalé římské přírodní divadlo- kamenná sedadla v soustředných obloucích. Panorama města bohužel silně narušují dva obří mrakodrapy tyčící se dost necitlivě přímo v centru Lyonu. Od baziliky dolů do města jsme šli pěšky- kolem starého charitního hospice –až dolů na zastávku autobusu u kostela St. Paul - a pak městským autobusem C 3  po mostě přes řeku Rhonu zpět k nádraží „Part Dieu“ na expres TGV, který odjížděl do Paříže v 17,04  - a do svého vzdáleného cíle  (Paříž - Gare de Lyon) dorazil v 19,08. Zvláštní bylo, že dopolední jízdenka do Lyonu stála jen 29 Euro, ale v opačném směru 41 Euro (zřejmě proto, že zpět jsme cestovali v odpolední dopraví „špičce“). Z téhož důvodu byla souprava při zpáteční cestě zdvojena- byly spojeny dvě poschoďové soupravy TGV typu „Thalys“- každá o osmi vagónech s dvojici aerodynamických lokomotiv vpředu i vzadu; i v tomto případě jsme cestovali non stop průměrnou třistakilometrovou rychlostí. Než jsme pak na rušném pařížském nádraží mezi mnoha linkami metra našli tu „svou správnou“ linku metra (fialová linie č.14), dost jsme se navyptávali a naběhali, ale nakonec jsme dobře dojeli na stanici Chatellet a tam přestoupili na „naši“ linku dráhy RER k hotelu, na stanici Port Royal. Některé linky pařížské podzemní dráhy jezdí automaticky bez řidiče a zastavují velice přesně u uzavíratelných dveří na nástupišti- jednotlivé dveře vagónů přesně proti vstupním dveřím nástupištních bariér, které se otevřou až po otevření dveří vagónů, což vylučuje pád člověka do kolejiště.

Byl to náš poslední večer v Paříži, a tak jsme si ještě museli zabalit naše zavazadla pro zpáteční cestu domů.

4.den  - 1. dubna 2017 (sobota)

Po snídani jsme odešli z hotelu v 9,30 hodin; pokoj jsme uvolnili již v předstihu a zavazadla jsme nechali na recepci. Metrem jsme odjeli na stanici Saint Michel, ulicí St. André des Arts jsme pěšky pokračovali ke kostelu Saint Germaine des Pas, pak ke kostelu sv. Tomáše Akvinského a odtud  k Museu „Orsay“, před nímž jsou kamenné figuríny ženských postav symbolizující jednotlivé kontinenty světa. Muzeum resp. galerie Orsay sídlí v krásné budově někdejšího nádraží (jak bychom si nevzpomněli na naše pražské, zbytečně zlikvidované a rovněž velice výstavné těšnovské či Denisovo nádraží, jež také mohlo být využito ke kulturním účelům, kdyby ti tehdejší potentáti, kteří o jeho existenci či neexistenci tehdy rozhodovali, byli aspoň trochu „osvícení“… Hned vedle galerie Orsay stojí budova Musea vyznamenání „Čestné legie“ (Musée de la Légion d´Honeur).  Odtud jsme přešli ke gotickému chrámu svaté Clotildy; po prohlídce chrámu jsme si dopřáli příjemné osvěžení a občerstvení v rozkvetlém parku před kostelem. Odtud jsme šli k slavné pařížské Invalidovně; překvapila nás přísná vojenská kontrola u vstupu; prošli jsme si nádvoří i zajímavou prodejnu miniatur i replik dobových zbraní. Pokračovali jsme ke kostelu sv. Františka Xaverského, ale to už jsme dost spěchali – bylo asi 13,30, když jsme se zastavili na oběd v libanonské restauraci na boulevardu Montparnasse, kde jsme si na rozloučenou s Paříží pochutnali na specialitách libanonské kuchyně. Pak jsme již jen zašli pro zavazadla do hotelu a nastoupili zpáteční cestu: linkou R.E.R. na letiště Charlese de Gaula; díky tomu, že jsme měli předem E-mailem opatřenou palubní místenku, nemuseli jsme stát frontu na odbavení do letadla. Trochu nás zaskočila víc než důkladná osobní prohlídka i detailní kontrola zavazadel před odletem: francouzští celníci i policejní úředníci se zřejmě drží zásady „důvěřuj, ale prověřuj!“ - a asi moc dobře vědí, proč to dělají. Startovali jsme kolem 17. hodiny letadlem Airbus  A-320 společnosti Air France; místa jsme měli  u okénka po levé straně trupu. Během letu bylo občas trochu vidět do desetikilometrové propasti pod námi, protože mraky nebyly souvislé. Stevardi roznášeli lehké občerstvení. Let trval cca 105  minut a na Ruzyni jsme přistáli přesně podle letového řádu - bohužel ve směru od Suchdola a Nebušic, takže při přistávání jsme Prahu vlastně  neviděli, dokonce ani Bílou Horu. Bylo nám milé, že pro nás na letiště přijel syn, takže jsme nemuseli komplikovaně cestovat městskou hromadnou dopravou.

Ocenili jsme, že pařížské kostely jsou vesměs otevřené a po celý den přístupné turistům i věřícím; patrně tam nemají tolik špatných zkušeností s vyloupenými kostely- a také je možné, že pařížská policie je úspěšnější v chytání případných pachatelů.  Máme také dobré zkušenosti s chodci i cyklisty v pařížských ulicích; když jsme se potřebovali na něco zeptat, byli obvykle velmi ochotni; zpravidla vylovili z kapsy „chytrý“ telefon, na Googlu rychle našli mapku nejbližšího okolí a stručně, ale jasně nás navedli tam, kam jsme se chtěli dostat. Na cyklistu stačilo mávnout a žádný nás nenechal na holičkách. Udělali jsme zkušenost, že je výhodnější se jich ptát anglicky než naší nedokonalou francouzštinou; jednak většinou hovoří dokonale anglicky- a asi jim není příjemné, když slyší svůj mateřský jazyk zkomoleně. Francouzi jsou v porovnání s námi větší patrioti; nebyl právě žádný státní svátek, přesto však na většině budov vlály vlajky s francouzskou červeno-modro-bílou trikolorou. Všude u chodníků parkovala spousta motocyklů a skútrů- daleko víc než aut- a také jsme často narazili na veřejné půjčovny bicyklů. Jednostopá vozidla se všude dostanou, najdou místo na zaparkování a poradí si i v dopravní zácpě; na druhé straně motorky působí víc hluku než auta – a cyklisté jezdívají i po chodníku - a jelikož jezdí tiše, mohlo by snadno dojít ke kolizi s chodcem; musím ovšem přiznat, že nikde jsem nic takového neviděl. Na rozdíl od Prahy bylo pařížské jaro trochu „dál“; když jsme opouštěli Prahu, byla většina stromů ještě zcela holých, ale pařížské parky už měly stromy většinou olistěné a všude to kvetlo; je možné, že je to částečně způsobeno blahodárným účinkem Golfského proudu, ovlivňujícího klima i daleko ve vnitrozemí.    

Karel Voplakal