Cestu známe
2 Mak 7,1-14
Lk 20,27-38
32. neděle v mezidobí
V tomto liturgickém cyklu spadá 32. neděle zpravidla do dušičkového období a ono, až přehnaně naturalistické líčení, heroické smrti 7 bratří v prvém čtení, s ním jakoby souzní. Je třeba podotknout, že účelem textů Písma sv. není poskytnout barvitý popis nejvybranějších druhů mučení oněch bratří. (Nejspíš je i dobře, že nečteme celou pasáž, kam se na ní hrabou některé krvavé scény televizních „kanálů“). Svatopisec nepopisoval tuto drastickou scénu pro zvrhlou zálibu v utrpení, ale jako zaznamenání (a ocenění) neuvěřitelné vnitřní síly a víry v Hospodina, Boha Hebrejů. A také pro onu víru ve vzkříšení mrtvých, která z poselství textů vyplývá. V tomto kontextu, je třeba dnešní texty vnímat.
* * *
Nejprve si dovolím tento úryvek z 2 knihy Makabejské trochu zařadit do historických souvislostí: Judsko zažívá jedno z nejtěžších období – po smrti Alexandra Velikého, (323př.Kr.) který si podmanil téměř celý Orient a začal jej helenizovat, připadá Palestina pod vládu egyptských Ptolemaiovců a v r. 198 př.Kr. přechází pod nadvládu syrských Seleukovců. Ti, aby mohli ohromné území své říše lépe ovládat, snaží se ji zcela podrobit helénské, pohanské kultuře, a zvyky a náboženské praktiky porobených národů vymýtit. Zatímco u ostatních kmenů a národů uspějí, Židé se odmítají vzdát svého Zákona a obřízky. Tak nastává nesmírně kruté období, kdy jsou vražděni všichni, kdo se jakkoli přihlásí k víře svých předků a odmítnou se podrobit královským nařízením. Nejradikálněji postupoval Antiochos IV. - Epifanés a právě za něho vzniklo tzv. povstání Makabejských. Kněz Matatjáš a jeho synové vedli úspěšnou partyzánskou válku, v níž přemohli silnou přesilu tyranů a r. 164 př.Kr. znovu obnovili chrám a židovské náboženství. Než se tak ale stalo, zemřelo mučednickou smrtí tisíce Židů, kteří se raději vzdali svého života, než své víry.)
* * *
Úryvek knihy Makabejské líčí drastickou smrt 7 synů jedné matky, která sama povzbuzuje své syny, aby přijali mučednickou smrt. Co je pro nás významné, jsou právě jejich slova, vyjadřující jejich víru ve „vzkříšení mrtvých“: „Jsme odhodláni spíše zemřít, než překročit božské zákony otců.“…„Ničemo, bereš nám přítomný život, ale Král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony.“…„Dostal jsem je (své ruce) z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím.“…„Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat v Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni.“ Nejsilnějším svědectvím jsou ovšem slova matky, která své syny povzbuzuje. I když její povzbuzení dnes nezaznělo, přece její slova stojí za uvedení: „Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.“
Sedm bratří zemřelo s přesvědčením, že Boží zákony mají vyšší cenu než jejich život; zemřelo s vírou ve vzkříšení.
Sedm bratrů vystupuje také v dnešním evangeliu. Kristus, tento Boží Syn, který už zakrátko přijme z rukou lidí rovněž násilnou, krutou smrt, ji přijme rovněž s vědomím svého vzkříšení. („Syn člověka bude vzkříšen třetího dne …“)
Ježíš je do poslední chvíle života vystaven nátlaku, pohrdání a zesměšňování. V dnešním úryvku evangelia za ním přichází saduceové s kauzou, která, sice velmi nepravděpodobná, přesto nemusí být zcela nereálná. Saduceům, (skupině kněží, kteří neuznávají vzkříšení mrtvých) nejde ani tak o zachování „levirátního zákona“ (zemře-li bezdětný bratr, je další povinen zplodit mu s jeho ženou potomka), jako o Kristovo zesměšnění a znemožnění. On jim však odpoví jinak, než očekávají - nenechá se zavléci do pavučin právnických hypotéz, ale ukáže na samu podstatu Božího království – zde se už ti, kteří dosáhnou vzkříšení z mrtvých, nežení, nevdávají. Zde existuje už jen jediný vztah – duše zemřelého a Bůh. Všechno patří Bohu a naše lidské vztahy zde ztrácí smysl, stejně jako všechno lidské, co jsme za svého života vybudovali a nabyli. Vždyť, (a tady se Ježíš odvolává na slova Mojžíšova) On – Bůh, není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ Tato slova můžeme vztáhnout i na sebe sama – i pro nás je připraveno Boží království. I my, neuzavřeme-li se Boží lásce a milosrdenství, budeme moci navěky žít v Jeho blízkosti. Způsob naší proměny, našeho osobního vzkříšení zůstává (a zůstane) za hranicemi našeho poznání. Ale, vadí to snad? Nikoli. Naše nevědomost může být paradoxně nástrojem k posílení naší víry, naděje a lásky. Máme po čem toužit, máme kam směřovat. Cestu známe. Je jí sám Boží Syn. Vydejme se za ním, následujme jej. Možná (a dost pravděpodobně) nás cestou také potká bolest, utrpení, nepochopení, zjevné i skryté násilí. Nebojme se. Vzpomeňme na oněch 7 statečných bratří, kterým víra v Boha a Zákon otců byly cennější než vlastní život. Nemyslím, že by po nás Bůh takovou oběť žádal. Ale drobné oběti všedního dne (najít si čas pro modlitbu, chránit své srdce před zlobou záští a závistí; umět se omluvit a spolknout nepravdivá a pomlouvačná slova, přijmout své limity a omezení, atd., atd.) takové na nás má právo požadovat, a my, my prosme o sílu je přinášet.
Jiří Vojtěch Černý
