Chce to začít u sebe

Iz 2,1-5

Řím 13,11-14

Mt 24,37-44

1. neděle adventní

Obsah, smysl a vlastně i zásadní výzvu adventní doby, která dnešní nedělí začíná, vyjadřuje, a to velmi výstižně, dnešní vstupní modlitba. (Jako „starý praktik vím, že ji věřící moc nevnímají, mnozí se těší, že se konečně posadí, pozdě příchozí pak startují k zaujetí pozic…) Přitom právě ona shrnuje obsah celé bohoslužby, nejenom bohoslužby slova, a uzavírá vstupní obřady. Dovolím si ji proto nyní připomenout: „Všemohoucí Bože, očekáváme příchod našeho Pána Ježíše Krista a prosíme tě: posiluj naši vůli, ať konáme spravedlivé skutky a připravujeme se na setkání s ním, abychom v den soudu stáli po jeho pravici a vešli do nebeského království.“

Zastavme se u ní, právě ona nám může přiblížit, oč vlastně v adventu jde – o očekávání příchodu našeho Pána Ježíše Krista! Příchod Pána Ježíše Krista dává jméno adventní době, od latinského adventus – příchod. Příchod Pána – Pán, Kyrios byl v prvokřesťanských dobách nejvyšší titul, ztotožňoval Ježíše s Bohem a vypovídal o jeho mesiánství. A tento Pán má přijít! My ve víře vyznáváme dva příchody Pána – ten, který už nastal – ve tmě a bezmoci betlémské noci a druhý, který teprve přijde – tzv. paruzie na konci časů, kdy Pán Ježíš, Král nebe a země, přijde v moci a slávě, jako oslnivé světlo, jež nepůjde zatemnit, či bezbožecky popřít. A tak, zatímco adventní dobu uzavírá prvý příchod Ježíše o vánocích, advent celého světa, vesmíru, jsoucna vůbec, uzavře druhý příchod. A právě příprava na tento druhý příchod je hlavním tématem adventní doby. Pravda, my se, navzdory všem bohulibým předsevzetím, často necháme unést jen přípravou, světskou a pohříchu konzumní, na vánoce, ale adventní doba má především duchovní rozměr!

Opět si vypůjčím slova vstupní modlitby, která nám ukazuje jaké prostředky pro naše očekávání, naši duchovní přípravu na setkání s ním, máme používat: „Prosíme tě, posiluj naši vůli, ať konáme spravedlivé skutky.“ Konat spravedlivé skutky – co všechno se pod tato tři slova vejde! Nejen být spravedlivý, dodržovat právo, ale žít s pravdou a v pravdě! Spravedlnost, jak ji jednoduše definujeme, vyžaduje „dát každému, co jeho jest!“, ale – jsme toho vůbec schopni? Respektujeme, ctíme práva těch druhých? Neupíráme nikomu jeho oprávněné nároky – na úctu, důstojnost, autonomii, pravdu, ohleduplnost, milosrdenství…? Opravdu všem měříme stejným metrem? Jsme vůči všem spravedliví…? K tomu, abychom takoví byli, potřebujeme notnou dávku statečnosti, úsilí v zapomínání na sebe sama a prosazování jen svých práv, svých názorů, svého já. To nedáme, bez nasazení vůle – tady nám žádné svaly a vnější síla nepomohou, tady jde o vnitřní sílu a tu bez vůle, bez práce na sobě samých, nezískáme. Proto je třeba prosit: „prosíme tě, posiluj naši vůli“ ať se „připravujeme na setkání s ním!“ Příprava, další důležitý pilíř adventní doby. Žádné dílo, malé i velké, důležité i zcela bezvýznamné, se neobejde bez přípravy. A tady jde o všechno! Co je podstatou adventní přípravy? Bdělost. Vytrvalost. Připomenu Ježíšova slova dnešního evangelního úryvku: „ Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde.“ Tady nejde o den mající 24 hodin, jde o Den Páně, který se neměří časem („u Boha je tisíc let jak jeden den a jeden den, jak tisíc let …“) Jde o aktivní bdělost (nikoli jen jako opak spánku), je třeba být na nohou, ať Pán přijde kdykoli a jakkoli: „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete!“

Ježíš přidává pro lepší pochopení podobenství o služebníkovi a Pánovi, ale to je jen příklad – příprava nezahrnuje jen bezprostřední okamžik příchodu, ale celý náš život. Žít v postoji služebníka (jsme snad něco víc?) a být vždy připraven (nikoli proklamativně, jako pionýři či vojíni minulého režimu). Kristova slova výstižně komentuje svatý Pavel v listu Římanům, ve druhém čtení: „Už nastala hodina, kdy je třeba probrat se ze spánku. Noc pokročila, DEN se přiblížil.“ My tedy, podle sv. Pavla, žijeme dosud v noci, v temnotách? – ale ano. Což naše skutky unesou plné, vše pronikající světlo? Zdaleka ne! A přece – „Odložme skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla! Veďme počestný život, jako ve dne!“ Nežádá toho sv. Pavel příliš? Ne, pokud najdeme odvahu rozloučit se se vším temným, nedobrým v nás, svléci ze sebe šat hříšníků a obléci se do výzbroje světla – do toho, který je sám světlem! „Oblečte se v Pána Ježíše Krista!“ Sv. Pavel až příliš dobře poznal temnoty, ve kterých se my, slabí smrtelníci, plácáme. Zná naše úlety, nezdravé touhy, nezvládnuté vášně, nečestné jednání. Tento velký konvertita má právo napsat: „nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“ Abychom se oblékli v Krista, je třeba věnovat větší, daleko větší pozornost své duši, tomuto zdroji vnitřního světla, a nikoli tělu, které si tak nevybíravě a neodbytně žádá své. I to je obrazem oné bdělosti, o níž mluví Ježíš. Bdít nad čistotou své duše. Duše, která vdechnuta Bohem chce v jeho náruči také vydechnout. Tak jako Kristus na kříži. Tak jako světci, odevzdávající svou duši do rukou Božích. Tak jako mučedníci odevzdávající své tělo tyranům a duši svému Pánu.

A Kristus ve svém poučení pokračuje „Tehdy budou dva – jeden bude vzat, druhý ponechán“ Tehdy – na soudu, v poslední den, budou těla ponechána zde na zemi – zem zemi, prach prachu, ale duše budou buď ponechány - ve věčném zavržení, nebo vzaty do věčné slávy. Pro ono tehdy – ať už se stane kdykoli a jakkoli; ať se dočkáme Kristova druhého příchodu, či nikoli; pro ono tehdy stojí za to prosit, abychom, teď si vypůjčím slova Izaiášova z prvého čtení, mohli „vystoupit na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha.“ Proto stojí za tu námahu a nepřízeň světa tvrdohlavě a usilovně „kráčet po Hospodinových cestách.“ A také naplňovat ve své životě, podle svých možností, onen nejkrásnější mírový manifest, který kdy zazněl: „Zkout meče v radlice a kopí ve vinařské nože.“ To není myšleno pouze v duchu mírových proklamací (byť žádoucích) na způsob předělat tanky v pluhy a vědu dát do služby života a ne smrti. To se netýká jen celosvětového míru. To chce začít pěkně u sebe: kupř. otevřít zaťatou pěst a rukou pohladit; namísto závisti a zášti se umět radovat z úspěchů druhých. Nebo třeba: namísto ironie říci milé slovo; namísto despektu a ponížení nabídnout povzbuzení a útěchu; namísto pomluvy druhého pochválit. A tak by bylo možné pokračovat. Uvědomělí křesťané si zpravidla dávají každoročně předsevzetí prožít ve ztišení adventní dobu. A já, jako zpovědník pak pravidelně před vánoci slýchám vyznání na způsob: „nevyužil jsem adventní dobu, nesplnil jsem adventní předsevzetí“, atd. Nedávejme si vzletná a přitom bezobsažná adventní předsevzetí. Vezměme si třeba právě tu vstupní modlitbu a snažme se ji naplňovat. Žijme jako lidé světla, v jejichž blízkosti je druhým dobře, protože z nich vyzařuje – pokoj, láska, shovívavost. Přeji vám pokojný, prozářený a požehnaný advent.

Jiří Vojtěch Černý