Chceme být skutečně uzdraveni?
Sk 7,55-59
Zj 22,12-20
Jan 17,20-26
7. neděle velikonoční
Před třemi dny jsme oslavili spolu s celou církví slavnost Nanebevstoupení Pána Ježíše a podobně i protagonisté dnešní bohoslužby slova směřují svůj pohled, svá slova k nebi. Štěpán „vidí nebesa otevřená …“ a také Ježíš při Poslední večeři, před branou Getsemanské zahrady: „Pozvedl oči k nebi …“ Zjevení sv. Jana, je vlastně celé vizí o nebi, o nebeském království. Kdybychom vzali do rukou Písmo, najdeme tam bezpočet odkazů na nebe – „Nebesa jsou plná Boží slávy“, při stvoření začíná Bůh své dílo od nebes („Bůh rozprostřel klenbu nad vodami a nazval ji nebem“.) Rovněž Boží Syn, Ježíš, opakovaně zve své vyvolené do nebeského království. Je tedy patrné, že i pro nás je pojem „nebe“ více než jen oblohou, kam zvedáme své oči, chceme-li vědět, jaké je počasí. Je třeba, v přeneseném slova smyslu neustále „pozvedat svůj zrak k nebi“ – vždyť „odtamtud nám přijde spása“ a v posledku, nebe je cílem, metou, završením našeho pozemského života.
Ale popořádku.
Ve Skutcích apoštolů, při nespravedlivém a zinscenovaném soudu: „Štěpán, plný Ducha sv. pohlédl k nebi…“ Tento „prvomučedník“ je nejen tímto gestem, podobný Ježíšovi. Podobnost, která je, (alespoň podle mne) nejpodstatnější – je ovšem v tom, že oba svým katanům před smrtí odpouští, že svobodně a dobrovolně přijímají nespravedlivou smrt.
V obrazech a symbolech apokalyptických vizí sv. Jana se nepřímo hovoří o nebeských výšinách, odtud zní (Ježíšův) hlas, který slibuje těm, kdož vytrvají ve věrnosti, že vejdou branami do města (nebeského Jeruzaléma), a budou mít právo na „strom života“ (ten byl uprostřed ráje a je také uprostřed nebeského království). Boží vyvolení budou pít z nevysychajícího pramene vody živé, kterou je sám Ježíš, tento začátek i konec, alfa i omega, první i poslední.
(Při Nanebevstoupení před zraky učedníků na Olivové hoře, onoho čtyřicátého dne po Zmrtvýchvstání, byl Ježíš vzat do nebe. Byl tak Posledním, kterého viděli, a my, spolu s nimi můžeme doufat a věřit, že bude i Prvním, kterého po svém odchodu z tohoto světa, uvidíme.)
- Po této „nebeské ouvertuře“ se ale vraťme do Večeřadla.
Ježíš pronáší svou „Řeč na rozloučenou“ a se zrakem upřeným k nebi – ke svému nebeskému Otci, a prosí za ty, které zde ponechává. Za své učedníky – ale také za ty, „kdo pro jejich slovo v něho uvěří“. Středem jeho modlitby za své následovníky je jejich vzájemná jednota – třikrát o ni prosí!: „aby byli jedno“, jako On je jedno se svým Otcem: „ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že tys mne poslal.“
„Aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě …“ Může být silnější apel na jednotu mezi Kristovými učedníky než ten, který se opírá o vzájemnou jednotu mezi Otce a Synem – mezi Bohem a Ježíšem? Nemyslím. A přece – dějiny církve (o světských dějinách ani nemluvím) jsou smutným svědectvím, jak málo jsme si – my všichni, vzali tuto naléhavou Ježíšovu prosbu k srdci!
Nejednota vládne ve světě, kde se zabíjíme ve válečných konfliktech. Nejednota vládne mezi národy, etniky, svazy, uniemi, společenstvími … Nejednota je uprostřed našich rodin (které se, žel, tak často rozpadají). Nejednota je i uprostřed církve, kde vládnou bojůvky a intriky – ať na nejvyšší, tak i nejnižší rovině, tj. v našich farnostech. A tak bychom mohli v tomto smutném výčtu nejednoty, napětí a rozvratů pokračovat. Jak vzdáleni jsme od Ježíšovy prosby, vyřčené těsně před jeho smrtí. Za tohle prosil? Za tohle umíral? Jak daleko jsme vzdáleni naplnění jeho prosby k Otci!
Vše co lidi rozděluje, je současně odděluje od Boží lásky. A ono to má svoji neúprosnou logiku, neboť ďábel – diabolos, je tím, kdo rozděluje - to je jeho zásadní charakteristika, plynoucí už z jeho názvu, z řeckého „diaballein“= rozdělení - zatímco Bůh je tím, kdo sjednocuje, spojuje, smiřuje.
Na celosvětovou nemoc s diagnózou: „chronický nedostatek lásky“ lidstvo pozvolna umírá. Ježíš, šéflékař celého světa, dělá, co může, ale bez vůle pacienta, bez jeho touhy po uzdravení, nemůže konat zázraky. Vždyť, i když chodil ještě jako člověk po světě, vyžadoval pro svá zázračná uzdravení lidskou součinnost, ono člověčí: „chci být uzdraven, věřím, že mne můžeš uzdravit“. Z toho plyne další otázka do našich řad, která, bez ohledu na uplynulá staletí, je stále stejná: „Chceme být skutečně uzdraveni?“ Uzdraveni z nejednoty, z nelásky, ze zášti, závisti, egoismu, sobectví a všeho toho, co působí rozdělení; co nás staví proti sobě i proti Bohu. My skutečně můžeme být uzdraveni, pouze tehdy, budeme-li chtít. Budeme-li usilovat o jednotu. Kéž už bychom si konečně přestali nabubřele myslet, že si na nebe, na spásu a uzdravení, stačíme sami! Bez Krista a bez přispění naší vůle, co víc, naší touhy po jednotě, a také touze po Duchu svatém, (na něhož v tomto období svatodušní novény čekáme), to zkrátka nepůjde.
Jiří Vojtěch Černý
