Chopme se příležitosti být obdarováním pro druhé
Jan 18,1-19,42
Velký pátek
Centrální událostí Velkého pátku je Umučení Ježíše Krista. Tak, jak jsou i nazvány Pašije, tato evangelní zpráva o nesmírném utrpení našeho Pána. Slova o Ježíšově kříži a Jeho smrti. Přivádí nás spolu s Pannou Marií a sv. Janem na Kalvárii, pod kříž. Všichni a všechno kolem mlčí. Ano, tváří tvář smrti nelze jinak, než mlčet.
Ježíš přišel na tuto zem, stal se člověkem, kázal, uzdravoval, napomínal… a nyní mlčí, Jeho ústa vydechla naposledy. „Dokonáno jest…“
A přece. Nyní, umučený a probodený na kříži, káže své největší kázání. Kázání kříže. A o čem je toto kázání? O lásce. O lásce k nepřátelům: na adresu svých katanů říká: „Otče, odpusť jim.“ O lásce své - vždyť říkal: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své nepřátele.“ A On ho položil. Vystoupil na vrchol Kalvárie, na vrchol lásky.
Před vzkříšením Lazara se modlil se k Otci: „Otče, věděl jsem, že mě vždycky vyslyšíš.“ A stal se zázrak. Když prosil v Getsemanech: „Otče, Tobě je všechno možné, odejmi ode mne tento kalich.“, zdá se, že ho Otec neslyší. A Ježíš jde na kříž. Prožívá nepochopitelné chvíle, kdy je ponořen do hrozné tmy. Tmy pocitu, že ho Otec opustil. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.?“ Tento neproniknutelný výkřik Božího Syna, který se může zdát výkřikem pochybnosti o lásce Otcově, je temným pozadím, na němž máme pochopit plnou hloubku božské lásky. I přes tuto pochybnost, že jej Otec opustil, se Ježíš dále drží Jeho lásky, všechno dokonává a svěřuje se Mu i v této situaci: „Otče, do Tvých rukou svěřuji svého ducha.“ Miluje synovskou poslušností svého Otce, miluje i nás – až do krajnosti! Přišel pro nás, aby nás spasil. Pro nás žil. Hlásal radostnou zvěst, uzdravoval… Všichni ho opustili. Zůstává osamocený, obklopen nenávistí, podroben nepředstavitelnému utrpení.
A přesto Ježíš miluje dál… „Otče, odpusť jim…“ Láska zjevená na kříži není „něco za něco“. Znamená: všechno zadarmo, gratis.
To co vidíme na kříži, je zřejmě největší bezpráví a největší oběť lásky v dějinách čka. Takový postoj lásky je opravdu bláznovstvím. Je možný pouze v hlubokém zakotvení v Bohu a v naprostém spolehnutí se na Něho. Pouze z Boha lze takto milovat. Spolehnutí se na Boha nikdy nezklame - kříž nezůstal definitivou smrti, ale proměnil se ve Zmrtvýchvstání; v nesrovnatelnou plnost vítězného života, osvobozeného ode všech pout a omezení a ode všech bolestí. Lidský hřích a boží láska proměnily dřevo kříže v rajský strom života.
K obřadům Velkého pátku patří odhalování kříže. Letos se nejspíš nebude konat, ale odhalit, odkrýt a zviditelnit si ve velkopáteční modlitbě toto tajemství božské lásky, nám žádné vnější překážky nemohou. Záleží jen na nás, zda si najdeme chvíli zastavit se, a třeba i pro větší prožitek pod křížem, a necháme si projít v představivosti pašije (nebo si je přečteme sami doma: Jan 18,1-19,42) a pak si třeba i prozpytujeme svědomí jak tuto sebevydávající lásku Kristovu chápeme, přijímáme a prožíváme my. No a možná i dospějeme pod křížem k novému rozhodnutí. Pro život z víry; pro vědomou vděčnost za dar vykoupení; pro obnovení vztahu ke Kristu, k Bohu, k církvi, a zejména pro lásku. Pro lásku - a tudíž pro život, protože jenom láska dává život a vede k životu. K životu skutečně prožitému, ne promarněnému v sobectví, povrchnosti a sebestřednosti. Opravdová láska vždycky bolí; opravdová láska je vždy spojená s obětí a sebedarováním. Vlastnit můžeme jen to, co jsme darovali. A milovat můžeme jen tehdy, když se vzdáváme sebe sama pro druhé, aniž bychom přitom omezili jejich svobodu, aniž bychom očekávali jejich vděčnost.
Ježíš se pro nás na kříži cele obětoval. Takové oběti je schopen jen Bůh – Boží Syn. Ale i naše malé oběti – času, pozornosti, trpělivosti, tolerance, shovívavosti, ohleduplnosti atd. mohou mít pro ty druhé velkou cenu. Chopme se této příležitosti být obdarováním pro druhé.
Jiří Vojtěch Černý
