Čím vším se chlubíme my?
Iz 66,10-14
Gal 6,14-18
Lk 10,1-20
14. neděle v mezidobí
Prvé čtení začíná slovy o radosti. Doslova se v něm koncentrují projevy radosti, plesání, jásotu – taková slova se zajisté dobře poslouchala současným posluchačům prorokových slov. Nicméně, je třeba uvést tato slova Písma do historických a obsahových souvislostí. Zaznívají v době návratu z babylonského zajetí, a Izraelité, krom nabyté svobody, nemají mnoho důvodů k radosti. Vrací do zpustošené země, do rozvalin Jeruzaléma a trosek jeho srdce – chrámu. Zprvu se sice pouští do jeho obnovy, ale práce jde jen pomalu. Je třeba znovu postavit domy, rozorat pole, vybudovat nové opevnění – vše se zdá být důležitější, než obnova Hospodinova chrámu.
Slova, která jsme slyšeli, jsou ve skutečnosti kompilací různých míst Starého zákona, např. „Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero Jeruzalémská…“ (Zach 9,9); Jásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská (Sof 3,14); Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou (Iz 60,1); Těšte, těšte můj národ … mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina“ (Iz 40,1). Nová a jedinečná jsou slova o mateřství Boha – „Budete sát, ponesou vás na zádech, na klíně vás budou laskat. Jako matka utěšuje svého syna, tak já potěším vás, v Jeruzalémě naleznete útěchu … Uvidíte to, a vaše srdce se zaraduje, jak tráva vypučí vaše kosti.“ Ačkoli má Hospodin v očích Izraele maskulinní charakter, zde se více zdůrazňují prvky jeho mateřské lásky. Bůh zde není vykreslen jako hrozivý Bůh, ale jako něžná matka, hýčkající své děti. A Boží děti, po návratu z vyhnanství, potřebovaly slyšet právě taková slova – slova povzbuzení, útěchy, naděje. Před nimi bylo tolik práce, úsilí, lopoty…
Stejně tak i v době Ježíšově. Rozeslaní učedníci vychází na svoji misi a setkávají se s nevěrou, nedůvěrou, odmítáním, znásobenými ještě strastmi cesty a nedostatkem. Jdou však v moci a síle Kristova vyslání, a proto mohou konat i zázraky. Tím, kdo je posílá k rozptýleným synům Izraele, je přece sám Boží Syn. Ten si vybírá nejprve svých dvanáct – symbol dvanácti izraelských kmenů – a poté dvaasedmdesát – tolik, kolik bylo známo národů a kmenů. (Gen 10) Dvanáct apoštolů, tvoří obrazně 12 jeruzalémských bran, odkud vytéká řeka zpod prahů chrámu (Ez 47,1) do celého světa, ke všem kmenům a národům. Ježíš sám je oním pramenem vody živé, dárcem síly a poslání. Posílá učedníky po dvou – pro vzájemnou oporu a i posilu ve svědectví (k vydání svědectví bylo podle Zákona zapotřebí nejméně dvou svědků) – a posílá je „jako ovce mezi vlky“. Tím je řečeno, že nebudou všude vítáni, co víc, že budou odmítáni a pronásledováni. K instrukcím na cestu Ježíš připojuje náročný požadavek: jít nezajištěni – bez měšců (bez peněz), bez mošny (zavazadel) ani opánků (pohodlí, bezpečí). Také se nemají zdržovat zbytečnými a planými řečmi - s nikým se cestou nepozdravujte. To jsou rady, které by sotva dal nějaký panovník svým vyslancům. Však také poslání Kristovo přesahuje všechny pozemské mise – aniž je to výslovně zmíněno, učedníci jdou ve jménu Božím, ve jménu svého a Kristova Otce. Jejich posláním není dobývat území, ale lidská srdce. Hlásat ne sebe a své učení, ale slovo Boží. Vyzývat nikoli k moci, ale k pokoji. Být hlasateli nikoli síly, ale lásky. Lásky, která je ve skutečnosti tou největší silou a mocí, protože vychází ze srdce Ježíšova. Na to vše musí učedníci časem přijít sami, nyní stojí před Boží žní, a s bolestí si uvědomují, že nemají dosti sil. Že je jich tak zoufale málo. „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.“ Je třeba nespoléhat na své síly, ale na pomoc shůry. Je třeba „prosit Boha, aby seslal dělníky na svou žeň.“
Pokušení zvládat úkol svými silami, spoléhat na sebe vede k pocitu beznaděje a k rezignaci. Ovšem, pokud přenechají iniciativu Bohu, pokud svěří své slabé síly do jeho rukou, mohou najít dost sil k naplnění svého poslání. Jsou přeci hlasateli Božího království.
K instrukcím patří i Kristova slova o tom, jak se zachovat k těm, kteří jeho posly přijmou i k těm, kdož je nepřijmou. Nejprve mají přinášet do domu pokoj – pokoj Kristův, pokoj hebrejského pozdravu Šalom, který je více, než pozdravem, který je samým požehnáním. Ti, kdož Kristovy posly přijmou, budou zahrnuti Boží spásou a požehnáním. Přijmou zvěst o Kristu i jeho hlasatele a dají jim vše, co potřebují. Ti, kdo je nepřijmou, nepřijmou ani tolik potřebný pokoj a ani jeho dárce – Boha. Odmítnou tak nabídku spásy a Božího království. Na znamení odmítnutí si svědci Kristovi mají vytřást prach z jejich měst a domů, ze svých nohou a opánků. To je výrazem zavržení a kletby. I proto jsou zmíněna města zkázy od Hospodina: Sodoma a Gomora.
Kristovi učedníci přináší nejen radostnou zvěst evangelia, ale jsou rovněž dárci uzdravení. Uzdravení nejen viditelného – jejich nemocných těl, ale především duchovního, jejich uzavřených, spoutaných duší.
Že byli učedníci ve své misi úspěšní, o tom hovoří další verše. (Lk 10,17-20) Zmiňují i podrobení a pád satana ve jménu Kristově. Na to Ježíš odpovídá svým viděním konečné porážky satanovy a zmocněním svých učedníků „šlapat na hady a štíry“ (Žalm 91) a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu. Nic nebude moci uškodit těm, kdo hlásají Kristovo jméno a jeho království. Avšak pravým důvodem radosti Kristových učedníků není pouze síla přemáhat zlé duchy, jako spíše radost z toho, že „jejich jména jsou zapsána v nebi“. To je ostatně i vrcholem našeho životního poslání: vydávat svědectví Kristu, ať slovem či, ještě výmluvněji, příkladem svého života. Samozřejmě, že náš život v Kristu a s Kristem nesmí být motivován jen touhou po odměně Božího království; tuto odměnu dostáváme jako důsledek našeho konání, jako odměnu za dobro, o které jsme usilovali a o něž jsme se dokázali s druhými podělit.
Že je největší radostí a chloubou Kristových učedníků jeho kříž, o tom mluví sv. Pavel v druhém čtení z listu Galaťanům. Připomeňme si jeho slova až bláznivé radosti: „Ať je daleko ode mne, abych se chlubil něčím jiným, než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mne ukřižován svět a já světu!“ Sv. Pavel se zde představuje jako ten, který dokázal zcela a bezvýhradně zapomenout na sebe sama a ztotožnit se s Kristovým křížem. Jeho slova jsou pro nás až nepochopitelná. Znějí nám (promiňte mi to přirovnání) jako slova masochisty. Pavel je však vším, jen ne sebepoškozujícím se fanatikem. Je „bláznem pro Krista“ a kéž by takových „bláznů“ bylo více. Zcela oddaných Kristu, žijících z jeho moci a oběti. Denně beroucích jeho kříž na svá ramena a jenom jím se chlubícími. Vždyť, ruku na srdce: čím vším se chlubíme my? Co vystavujeme na odiv? Věci a hodnoty tohoto světa. Oč větší cenu, než tituly na vizitkách, má cenu titul „služebník, učedník Kristův“. Ten však nenalezneme na zarámovaných diplomech. Ten je zapsán v knize života a je ze všech titulů tím nejcennějším.
Jiří Vojtěch Černý
