Církev musí být bohatá nikoli materiálně, ale duchovně
Sk 4,32-37
Úterý 2. velikonočního týdne
„Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši… všichni měli všechno společné…“
Tato slova ze Skutků apoštolských jsme slyšeli tuto neděli a také se zamýšleli nad oním ideálem společného myšlení, společného úsilí a společného vlastnictví. Nikdy se nepodařil uskutečnit, ať pod rouškou nejrůznějších hnutí a ideologií: Buď vyšuměl jako nereálná utopie, nebo, co hůř a častěji, byl zalit krví v nejrůznějších revolucích.
Obecně v církvi žijeme v názoru o tom, že první křesťané žili jako harmonické společenství, zapálené pro Krista a žijící ve vzájemné pospolitosti, kde všichni měli všechno společné, o vše se dělili. (Starší si možná vzpomenou na nikdy nenaplněné motto komunistů: „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“ a také na to, jak si byli všichni rovni, někteří však rovnější). Naprostá majetková a sociální rovnost - to byl sen všech generací, co jich země nosila. Nicméně všem snům o ráji na zemi udělal vždy konec lidský hřích, reprezentovaný v tomto případě majetkem.
Jak to bylo v první obci křesťanů v Jeruzalémě? Naprosto nepochybuji o pravdivosti slov z dnešního čtení ze Skutků apoštolů. Ta obec měla opravdu: „jedno srdce a jednu duši“. Jedno srdce, jež bilo pro Krista, a jednu duši ponořenou do pramene Ducha svatého. Jeruzalémská obec usilovala o dosažení Kristova království už zde na zemi - a zpočátku se jí to nepochybně dařilo - vždyť byla složena povětšinou z chudých (a ti se umí dělit) a pak, všichni očekávali příchod Krista a jeho soud ještě za svého života. „Nikdo nežil v nouzi. Kdo měli pole, nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak potřeboval.“
Skutky nám dnes zanechávají i konkrétní příklad jistého Josefa, levity z Kypru, který: „měl pole, prodal ho a peníze přinesl a položil apoštolům k nohám.“ My se s tímto Josefem setkáme později, coby průvodcem sv. Pavla, to už jako s Barnabášem, jak mu začnou apoštolové přezdívat. Přezdívka je na místě, znamená „syn útěchy“ a Barnabáš svoji roli pomocníka, průvodce a utěšitele vrchovatou měrou naplní. Své místo dostane ve Skutcích apoštolských později, teď ještě ke společenství prvních křesťanů.
Jak šel čas a Kristus nepřicházel, začalo jejich úsilí ochabovat a oni začali sobecky myslet na zadní vrátka. Vždyť jen o dva verše dále bychom četli o manželích Ananiášovi a Safiře, kteří chtěli podvést své spolubratry ve víře a část zisku z prodeje svých polí před ostatními utajit, lépe ulít si pro sebe. Za trest umírají - ne proto, že mysleli na sebe, ale proto, že hráli nečestnou hru. Svůj majetek si totiž mohli ponechat, nikdo je nenutil k radikální chudobě. I v první křesťanské obci byli lidé majetní. Obec věřící stavěla své společenství nikoli na chudobě měšce, ale na chudobě ducha. Tam platilo ono Kristovo: „blahoslavení jsou chudí duchem“, tj. ti, kteří nespekulují, nejsou vypočítaví, jejichž majetek jim není cílem, ale prostředkem k dokonalosti. Blahoslavení jsou a byli především ti, kdo mají lásku. A je to právě láska, která se umí nezištně dělit, která nespekuluje, která nemyslí na zadní vrátka. Taková právě byla láska v první křesťanské obci, a proto mohl sv. Lukáš po pravdě napsat, že: „obec křesťanů měla jedno srdce a jednu duši…“ A právě takové prostředí vzájemné jednoty a společných cílů, bylo vhodným zázemím pro apoštoly, aby mohli vydávat, cituji: „s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.“
Posláním prvotní (stejně jako dnešní) církve není hromadění majetku, ale s jeho pomocí vytvářet vhodné zázemí k hlásání evangelia a k naplňování onoho prvého přikázání – přikázání lásky.
Ať má jakoukoli formu: v misiích; v církevním školství a zdravotnictví; v charitě i v onom anonymním společenství vzájemné pozornosti a lásky v našich farnostech a rodinách. Církev musí být bohatá nikoli materiálně, ale duchovně. Bohatá tím, že se rozdává, že se podílí na nejrůznějších sociálních a duchovních aktivitách.
Jiří Vojtěch Černý
