Člověk byl stvořen k nesmrtelnosti
Mdr 1,13-2,25
Mk 5,21-43
13. neděle v mezidobí
Nevím, zda je vesmír konečný, nebo nekonečný (pan Werich to druhé tvrdil o lidské blbosti a s tím souhlasím); nevím, jaký byl a je Boží záměr s vesmírem a člověkem. Ale věřím, spolu s dnešními slovy Písma, že člověk byl stvořen k nesmrtelnosti. To však se zdá být v rozporu s naší zkušeností se smrtí. Nikdo se setkání s ní u svých blízkých nevyhnul, a nikdo se setkání s ní, ve svůj čas, osobně nevyhne. Přesto kniha Moudrosti dnes nabízí jako první větu: „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Všechno stvořil, aby bylo; smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti …“ Jak to tedy je s naší nesmrtelností? Nejednomu zemřelému jsem už zatlačil oči; z fotografií mých předků hledí oči bez jiskry života. Znamená však tato skutečnost reálné smrti popření Boží vůle k životu v nesmrtelnosti? Vůbec ne. Stačí pozorně číst a neuzavřít se Božímu poselství plnému naděje. „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Všechno stvořil, aby bylo; smrt na zemi nevládne. Vždyť Bůh stvořil (každého) člověka k nesmrtelnosti …“
Boží vůli k uzdravení a návratu k životu, dokládá i dnešní evangelium. Stručný evangelista Marek nám v dnešním úryvku spojil, jinde dva samostatné příběhy, zázračného uzdravení. Je třeba je číst odděleně, ač mají mnohé podobné. Nejenom ono, na první pohled zjevné uzdravení ženy s krvotokem, či dokonce probuzení ze smrti děvčátka. Děvčeti bylo 12 let; žena trpěla 12 let – dvanáctka – symbol plnosti, zde možno říci života (života a věčnosti Izraele z dvanácti kmenů; 3x4 světových stran, ročních období a vládnoucích živlů - oheň, vzduch, země a voda).
Evangelium začíná prozaicky, stejně jako každý nový Kristův den. Sotva přistane s lodí u břehu, už se k němu hrnou posluchači, prosebníci, nemocní - všichni plni očekávání, všichni věřící, že právě On, Ježíš, může mnohé v jejich životě změnit, uzdravit, napravit. Všichni se na něho tlačí s touhou být mu co nejblíže. Ač v tlačenici, je však Ježíš přece sám, nedotknutelný. Až do chvíle, kdy se k němu kradmo přitlačí jedna nešťastnice. Trpí nemocí, jež činí ženu nečistou; kromě ztráty krve, která ji oslabuje, ztratila i možnost účastnit se náboženského života, který by uzdravil její duši – pro krvotok je nečistá a tím z kultu vyřazená. Proto více chápeme její nesmělost, ano i strach, se Ježíše dotknout. Vždyť ona ho svým dotekem také kulticky znečistí! Jeho! Mistra! Ale touha po uzdravení a její víra v jeho moc je silnější. Dotknout se tak třeba jen lemu jeho šatu! … Její touha a víra je silnější než strach. Přikrade se v zástupu potají – avšak Ježíš vnímá její dotek. Vnímá sílu, která zásluhou její víry, z něho vyšla. „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Divná otázka, tolik lidí se na něho tlačí. On však ví své. A ona chudera také. Ustrašená a rozechvělá padá před ním do prachu na kolena a vyznává svůj – z vnějšího hlediska neodpustitelný, hřích. Ne však pro Ježíše. Ten není farizejského ducha, ten má ducha lásky samého Boha. Namísto očekávané výtky se jí dostane povzbuzení: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu.“ Takovou velkorysost dokáže projevit jenom Boží Syn, stejně jako jenom on činí zázraky. Jen tak. Z lásky. (Z lásky ke každému z nás, kéž by nám to alespoň občas došlo!) Podobně, jako u nebohé ženy s krvotokem, se Ježíš – teď už vědomě a sám, kulticky znečistí, když vejde do domu představeného synagógy – styk se zemřelým; dokonce, ano - Ježíš se mrtvé dívky dotkne!, a dotek s mrtvým znamenají kultickou nečistotu. On však nehledí na lidské předpisy, ale na Boží vůli. Ta je, jak jsme slyšeli, aby člověk žil! A Ježíš přišel: „aby měli život, a měli ho v plnosti“. Jeho nemůže odradit ani vnější nečistota, ani uštěpačné poznámky a výsměch těch kolem … „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí.“ (Kdyby alespoň zůstali u truchlení, ale oni se Ježíši posmívají.) Ježíš nedělá nic mimořádného, žádné vnější divadlo, zaříkávání, předstírání kdovíčeho. Tak prostince a lidsky vezme děvčátko za ruku, řekne: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ – a brána smrti se otevírá z druhé strany, odkud pro smrtelníky není návratu. „Dejte ji jíst“ – a ukončete tu pohřební maškarádu. Chvalte Boha živých, jezte, pijte, radujte se. Žijte! Já jsem s vámi a uprostřed vás! Tenkrát v Galileji, jako dnes. Já jsem: „chléb života, pramen vody živé!“ A také „cesta, pravda a život.“
Jiří Vojtěch Černý
