Co asi všechno bude muset ještě Ježíš proměnit v našem životě, abychom v něho opravdu, bytostně, uvěřili?
Jan 2,1-12
2. neděle v mezidobí
Jen týden poté, co jsme si připomněli Kristův křest, který byl začátkem jeho veřejného působení, nám nabízí Janovo evangelium projev jeho božské moci: zázrak na svatbě v Káni. Proměnění vody v kvalitní, prvotřídní víno. První z mnoha dalších zázraků, činů, které přesahují rámec přirozených sil. Stojí za to, pokusit se tento příběh přiblížit. Ježíš je bezesporu hlavním protagonistou tohoto děje. A přece - vedle něho stojí jeho matka, Panna Maria a ani ona nemá nějakou bezvýznamnou, vedlejší roli, v tomto příběhu. Vždyť je tou, která takříkajíc Ježíše „vyprovokovala“ k činu, který překročil myslitelné, vnější hranice možného. Ona – a její pozornost k lidskému údělu i důvěra v božské schopnosti jejího Syna.
Ježíšova matka je jednou z mnoha pozvaných na svatebních hostí. Nic mimořádného – svatby trvaly celý týden a hostů se počítalo na desítky. Ale je to ona, právě ona, která si všimne, že dochází víno. To je prekérní situace. Snad byli novomanželé málo prozíraví, či snad příliš chudí – víno dochází a je třeba s tím něco udělat. Vždyť, to by byl trapas. To by byla ostuda. Doživotní stigma tohoto páru. Maria neuvažuje jako každý jiný smrtelník. My lidé bychom nejspíš chtěli sehnat peníze a dokoupit víno. Maria ví, že je tady její Syn. Ten může tuto situaci uchopit a vyřešit. Vždyť jemu, stejně jako jí, není nic lidského cizí. A tady jde o hodně. „Nemají víno!“
Jeho odpověď je, zdá se být, odmítavá. „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Ježíš, stejně i Maria si jsou vědomi božské potence, kterou má Ježíš, Boží Syn. Ale, že by chybějící víno mělo být důvodem pro zjevení boží moci? Ježíš, ten nejspíš očekává nějaké znamení shůry, Maria reaguje na přízemní potřebu. A nepochybuje o schopnostech svého syna. „Nemají víno“ – a to stačí. A pak, se samozřejmostí a bez pochybností, se obrátí na služebníky okolo: „Udělejte všechno, co vám řekne!“
Všechno – i to, co bude obtížné, i to, čemu nebudete rozumět.
To je ono! To je slovo pro každého z nás. Udělat to, co udělat máme. I když se nám nebude chtít. I když to bude obtížné. Nebo i zdánlivě nesmyslné. Nepodlehnout pochybnostem a pohodlnosti a dělat to, co cítíme, co víme, že udělat máme. Tu správnou vnímavost k Mariině hlasu, nám dává vztah, který k ní máme. Vztah důvěry. Oddanosti. To je vztah, který stojí na našich modlitbách, na našich Růžencích, rozjímáních, na naší důvěře k Matce. My jsme přece také služebníci. Maria po nás nechce nemožné, jen to, co udělat můžeme a máme. Naplnit velké džbány vodou není snadné, ale není nemožné. To je práce služebníků. A naši práci, naše modlitby, naši službu a úsilí, Pán promění. Dá jim hodnotu. Smysl. „Teď naberte a doneste správci svatby!“
Znovu a znovu mne fascinuje ta Kristova jistota. Nic neochutná, nezkusí. Je si jist, že se stalo, co se stát mělo. A reakce správce svatby to potvrdí: „… tys uchoval dobré víno až do této chvíle …“
Až do této chvíle. Až do konce. Nepřál bych si nic menšího, než slyšet podobná slova, až budu stát před Pánem, správcem mého života. „Tys uchoval dobré víno až do konce …!“
Co je k tomu zapotřebí? Důvěra, jakou měla Panna Maria. Poslušnost služebníků, kteří ji uposlechli. A přítomnost Ježíše, který všechno promění: vodu ve víno … netečnost v naději … lhostejnost v hluboký vztah … povrchnost v usilovnou snahu … pochybnosti v důvěru. A v posledku: smrt ve vzkříšení a věčný život. Stačí přitom tak málo: „udělat všechno, co nám řekne …“
Celý evangelní úryvek a jeho poselství je zaměřeno k tomu, o čem mluví poslední věta: „To byl počátek znamení, která Ježíš vykonal, tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.“ O zjevení slávy Otcovy a víru v jeho Syna, jde Ježíši především. Každým dalším činem a zázrakem; každým dalším slovem, bude usilovat o naplnění Boží vůle, o přijetí svého Božího synovství, o víru svých učedníků a posluchačů.
Až do posledního vydechnutí na kříži bude hlásat Boží království, vyzývat k obrácení, k přijetí Boha jako milujícího Otce. Bude bojovat o víru svých učedníků i odpůrců. Znovu a znovu bude přijímat políčky nepochopení, a to i od svých nejbližších; budou se s ním přít, budou mu klást překážky, strojit léčky, ukládat o život…
„Ježíšova hodina“ začala v zastrčené vesničce, na svatbě anonymních snoubenců. A začala proměněním vody ve víno. Posledním, a největším zázrakem, bude proměnění vína v Ježíšovu krev v Jeruzalémě, v tomto pomyslném středu světa.
Nyní jsme na počátku Ježíšova působení, podle evangelisty Jana na „počátku znamení, která Ježíš vykonal, tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.“
My jsme, pravda, nebyli svědky jeho prvního zázraku. Ale jsme svědky každodenního zázraku, kdy proměňuje víno ve svou krev. Dnes a denně. Tady a teď. Co asi všechno bude muset ještě Ježíš proměnit v našem životě, abychom v něho opravdu, bytostně, uvěřili? A také: abychom dělali všechno, co nám řekne.
Jiří Vojtěch Černý
