Co brání nám být Kristovými učedníky?

2 Kron 36,14-23

Ef 2,4-10

Jan 3,14-21

4. neděle postní

Známý výrok, že dějiny jsou učitelkou života („Historia magistra vitae“) se naplňuje kupř. v prvém čtení. Je poučením o tom, kam až vede zpupnost, nevěra, vzpoura proti Bohu. Začátek je popisem „hanebností“, kterých se dopouštěl Boží vyvolený lid, který se odvrátil od Hospodina, svého Boha; který poskvrnil výsostné místo bohopocty – jeruzalémský chrám. Který opakovaně umlčoval proroky, které jim Bůh posílal s výzvou k nápravě a obrácení. Smutným důsledkem bylo zničení Jeruzaléma a deportace Božího lidu do Babylóna.

Teprve, když se naplnilo 70 let, (7x10) Bůh skrze pohanského, perského krále, dovršuje dobu ponížení a poroby, a ediktem tohoto osvíceného krále, povolává Židy z babylónského zajetí zpět do Jeruzaléma, s úkolem znovu vystavět Hospodinu chrám.

Jestliže prvé čtení je poučením z minulosti, radostný obsah (konečně, slavíme dnes „radostnou neděli“) a poučení z přítomnosti nabízí sv. Pavel v druhém čtení. „Bratři (a sestry)! Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jsme spaseni!“ Těžko bychom našli útěšnější, povzbudivější a radostnější poselství, než toto. „Milostí jsme spaseni!“

Skvostem, perlou, dnešních textů je bezesporu evangelium. To nelze přejít, nechat bez povšimnutí. Po právu nás může zaplavit vděčnost nad Kristovou velkorysostí, s níž tajně, v noci, respektujíc jeho strach, přijme předního z farizeů, člena Velerady, vzdělaného Nikodéma. A také vděčnost za Nikodémovu pokoru, s níž se nestyděl ptát a pozornost, s níž naslouchal. Právě a jen díky jejich setkaní, jejich otevřenému dialogu, máme zachována tak zásadní slova vyznání naší víry. Začnu hned u těch prvých: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl skrze něho život věčný.“

Ježíš se odvolává na Nikodémovu znalost (a já na vaši) oné pasáže ze 4. knihy Mojžíšovy, kde pro reptání a nespokojenost Izraelitů, seslal Hospodin na nespokojený a rebelující lid, jako trest, jedovaté hady. Oni naštěstí pochopili, že je to důsledek jejich jednání, snaží se o nápravu a prosí o odstranění hadů. Řešení Hospodinovo je jiné – hady ponechá – snad jako výstrahu, ale dá kajícímu lidu protilék. Symbol hada, vyvýšený na kůl. Každý, kdo se s důvěrou = vírou na hada zadívá, kdo bude litovat své nedůvěry a svéhlavosti, bude uzdraven – navrácen k životu. Had, tento symbol zla, je symbolem jejich selhání; víra a obrácení z něj činí symbol vítězství. Nejinak tomu bude po staletích u Ježíše. Zloba, podlost a nenávist, tedy to ďábelské v jednání lidu, jej vyvýší na kříž – kříž je symbol smrti, zla, avšak Ježíš svou smrtí učiní z kříže symbol vítězství nad smrtí. Pro každého, kdo v Krista věří, kdo ke kříži vzhlíží s vírou, je tou samou vírou v Kristovo vítězství uzdraven k životu věčnému.

Kolik mocných, kolik režimů se snažilo odstranit kříž a Ježíše z mysli lidí – a nikomu se to nepovedlo (a nepovede). Tento symbol spásy; tuto cestu k životu věčnému, není sto žádná vnější síla, ani ta ďábelská, lidem zatarasit. Pokud z ní nesejdou sami …

Leč, vraťme se k onomu nočnímu rozhovoru – tolik podstatného v něm zaznělo. Významný farizej a Ježíš spolu hovoří otevřeně, bez předsudků – a snad právě pro tuto otevřenost a ochotu naslouchat, nám zanechali to nejpodstatnější a nejkrásnější poselství naší víry: Bůh chce, abychom měli život. Bůh miluje tento svět, který stvořil. Bůh miluje člověka. Sesláním svého Syna do tohoto světa smrti, dal každému, kdo uvěří, možnost podílet se na jeho životě. Neboť pravý život je jedině skrze Syna – „v něm byl život a ten život je světlo lidí“. (Prolog Jan 1,4) „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Se životem věčným souvisí spása. O té je řeč hned v další větě. Podmiňuje ji soud: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale byl svět skrze něho spasen.“ Soud Božího Syna není o paragrafech, o liteře zákona. Je o lásce. O světle. O víře. „Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Víra v Božího Syna je tedy oním pomyslným jazýčkem na misce vah – vah o to důležitějších, že neváží pozemskou materii, ale stav naší duše. Hodnotu naší víry. (My přece víme, že „není víra, jako víra“. Zploštělá jen do plnění náboženských povinností, okleštěná od lásky, od vztahu k Synu a bez vztahu ke každodennímu životu, není vírou, která vede ke spáse.) Zde je řeč o víře, která je rozhodnutím mezi životem a smrtí – „kdo věří, má život věčný“ (Jan 6,47) „Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny.“ Nevíra, lež, všechny odstíny zla, jsou skutky temnoty. Zlo se skrývá v temnotě a nenávidí světlo, protože světlo má tu sílu zlo odhalit. Zlo vystavené světlu, ztrácí svou moc. Opět slova prologu: „Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal.“ (Jan 1,9-10) Ježíš se oné noci představuje znalci zákona těmi nejsilnějšími biblickými výrazy –„Syn Boží; Jednorozený, Světlo, Soudce, Spasitel, Pravda“ – není divu, že charakterní Nikodém se té noci stává jeho žákem, následovníkem, že později najde odvahu se k němu veřejně přihlásit. Přesně podle poslední věty dnešního úryvku: „Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ Víra vede k životu; pravda ke světlu; skutky lásky k Bohu. V těch několika větách je zachycen katechismus víry. Zákon Světla. Ježíš jako „cesta, pravda a život.“

Nikodém je zdánlivě bezvýznamná biblická postava, najdeme jej pouze u sv. Jana. A přece – i přesto málo, co o něm víme, by nám mohl být příkladem. Svoji touhou po poznání, svoji otevřeností. Ochotou povznést se nad „všeobecné mínění“ i nenávist Velerady, ač je její součástí. A také, svoji odvahou a štědrostí – on bude tím, který poruší pravidla nadcházejícího sabatu a přinese na Golgotu až 100 liber (množství víc než dostačující – 38 kg!) směsi myrhy a aloe, k pomazání Ježíšova těla. (Jan 19,39)

Tím se právem zařadí mezi Ježíšovy učedníky, kteří, ač zprvu také plni strachu, se posléze stali těmi, kteří se ke Kristu – a to i za cenu pronásledování – odvážně přihlásili. A co brání nám být v tomto ohledu Kristovými učedníky? Tím spíše, že nám žádné pronásledování nehrozí.

Jiří Vojtěch Černý