Co je mým posláním?
Job 7,1-7
Mk 1,29-39
5. neděle v mezidobí
Nemoc je nepochybně tím, co spojuje prvé, SZ čtení s evangeliem. Nemocný Job, nemocná Petrova tchyně a pak spousta nemocných před Petrovým domem v Kafarnaum. Nemoc ochromuje celého člověka, je navenek viditelná, dostává se jí pozornosti. A přece, domnívám se, že tím nejpodstatnějším v dnešních textech je to, co není navenek zjevné, to, co zasahuje především duši člověka. A tím je modlitba.
Job si naříká, jeho tělesné obtíže, bolesti, utrpení jsou nadmíru veliké. Job si stěžuje Hospodinu, z dalšího textu víme, že mu i vyčítá, že s ním vede spor, ale, Job se především modlí. Oslovuje Hospodina, předkládá mu své strádání, dotazuje se jej, odevzdává se mu – což to není modlitba? Jeho nemoc jej vyřadila ze společnosti, stahuje se na její okraj. Sedí v popelu, opuštěný lidmi, ne však Bohem, ač se to tak může navenek jevit. A ani Job, přes všechno utrpení, které vnímá jako nezasloužené a nespravedlivé, Boha neopouští. I když se mu jeho okolí pro jeho věrnost a oddanost Bohu posmívá (viz jeho manželka: „Zlořeč Bohu a zemři!“), setrvává ve své víře v Boží spravedlnost a prozřetelnost. („Dobro od Boha přijímáme a zlo přijímat nemáme?“)
Také Ježíš se v dnešním úryvku evangelia modlí. Nás, stejně jako jeho současníky, zaujme děj – v kafarnaumské synagoze ráno učí, vyžene zlého ducha z posedlého. Pak uzdraví Petrovu tchyni. (Vezme ji za ruku, pozdvihne – vezměme v úvahu, že je sobota, den, kdy jsou jakékoli úkony, činnosti zakázány; a nadto, dotýkat se nemocného je rovněž v rozporu se Zákonem, přináší s sebou kultické znečištění, na to však Ježíš nedbá, jde mu především o naplnění lásky, ne litery Zákona). Když zapadne slunce a skončí sabat, přináší k Petrovu domu nemocné z okolí, touha po uzdravení je přeci silná, pochopitelná, a o Ježíši se ví, že má dar uzdravování. (Ptají se sice: „jakou mocí a silou“ Ježíš učí a koná divy, ale nedosadí si za pravého původce jeho darů samého Boha.) Ježíš však dobře ví, kdo a co je zdrojem jeho sil, schopností, poslání. A tak, namísto spánku (má za sebou perný den, odpočinek potřebuje) vstává a odchází do samoty, aby se setkal se svým Otcem. Aby s ním rozmlouval. Aby se modlil. Aby v modlitbě načerpal tělesných i duchovních sil. (Tím se liší od Joba – toho do ústraní zahnala nemoc, Ježíš odchází o své vůli. Job Bohu vyčítá, Ježíš děkuje.)
Tak, jako za Jobem přichází přátelé, přichází učedníci i za Ježíšem. Ti první přichází z účasti, ale vnucují Jobovi svoji představu nemoci jako hříchu; ti druzí přichází za Ježíšem a nutí mu roli léčitele. Motivace těch i oněch je příliš lidská, účelová. Chtějí zdraví, uzdravení, ale bez Boha.
„Všichni tě hledají.“ Všichni hledají Ježíše – léčitele. Toho, který uzdravuje; nehledají Ježíše, Syna Božího. A tak, jako Job nepřijme verzi svých přátel, ani Ježíš nevyslyší naléhání učedníků. Dobře ví, že jeho poslání není jen uzdravovat, ale především ukazovat na toho, kdo uzdravuje. Učit a kázat o Bohu. „Odpověděl jim: Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ Ježíšova zaměřenost na Boha, jeho přebývání, spojení s Otcem je obdivuhodné. Jak lákavé by bylo, vždyť přece ve jménu dobra bližních, zůstat v Kafarnaum, být vyhlášeným a úspěšným léčitelem. Ježíš však dobře ví, jaké je jeho poslání. Ne ukazovat na sebe, ale na Otce. Nepřipoutávat druhé k sobě, ale k Otci. „A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy.“
To, co my lidé poznáváme jako prospěšné, dobré, žádoucí, to se snažíme získat. Avšak, k naší škodě, neptáme se, co je „za tím“. Jak je to krátkozraké a mnohdy i škodlivé, vidíme třeba u nejrůznějších závislostí. Neméně škodlivá je i naše slepota i u jiných, navenek přitažlivých, dober. (Co je dobro pro mne, může být druhým na škodu.) Je třeba se ptát, hledat, co je za jevy, okolnostmi, událostmi. Až příliš často nám právě zlý duch nabízí věci líbivé, žádoucí. („Lákavé na pohled“ – viz Eva s Adamem). Ale nestojí za nimi naše dobro, naše spása, právě naopak. Odvádí nás od Boha, od druhých lidí – uzavírají nás v samotě sobectví, svévole, v nemoci hříchu. Namísto k Bohu, nás připoutávají k duchu zla. Naše vnímání je otupeno reklamou, planými sliby; naše mravnost otupena záměnou hodnot; naše aktivity, ano i dobré skutky, ztrácí svou hodnotu nežádoucí motivací – proč to či ono vlastně děláme? Pro koho? Komu to prospěje?
Aniž si to uvědomujeme, duch zla, duch tohoto světa, duch konzumu, hédonismu atd., nás odvádí od Boha a činí z nás zaslepené pohůnky zla. Jak z toho ven? Ježíš nám v dnešním úryvku evangelia ukázal cestu. Celý den pracuje pro druhé – to máme konat i my. Ale svoji činnost, své bytí konfrontuje s Otcem. V modlitbě. Boha se ptá, co má činit. V Bohu nalézá síly. Boží blízkost je pro něho zdrojem pokoje, poznání, moudrosti.
Ježíš ví, co je jeho posláním. Co je jeho prioritou. Kázat, učit, hlásat Boží království. Ukazovat na svého a našeho Otce.
Jedno z našich velkých pokušení je záměna hodnot, záměna priorit. Nechci moralizovat – ale i nám by prospělo, ptát se (nejlépe v modlitbě): co je mým posláním? Co ode mne druzí (potažmo Bůh) očekávají? Co a jak mám konat? Odpověď nám nedá „duch tohoto světa“, tu nejspíše nalezneme v tichu samoty u Boha. (Tak jako Job, jako Ježíš.)
Jiří Vojtěch Černý
