Co všechno bude muset ještě Ježíš proměnit v našem životě, abychom v něj i my opravdu, bytostně, uvěřili?

Jan 2,1-12

2. neděle v mezidobí

Máme za sebou, v rozmezí necelých dvou týdnů, tři svátky, které církev spojuje jedním názvem: THEOFANIE, nebo, chcete-li: ZJEVENÍM PÁNĚ. Všechny tři nám představují Ježíše, jako toho, který se zjevil, byl odhalen, rozpoznán, jako Boží Syn, ale pokaždé v jiném prostředí a v jiné situaci. Nejprve Zjevení o svátku, připomínající Tři krále z Východu. Ježíš se jim zjevil v bezmocném dítěti, a oni v něm rozpoznali onoho židovského krále, za nímž vážili tak dlouhou cestu. Podruhé je Ježíš zjeven samotným nebeským Otcem, když po křtu v Jordánu vystupuje z vody a ozývá se Otcův hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ A do třetice, ke svátkům ZJEVENÍ PÁNĚ ještě přiřazujeme událost, o níž mluví dnešní evangelium. Ježíš při svatbě v Káni Galilejské zjevuje svou Božskou moc tím, že učiní zázrak. Cožpak proměnit několik hektolitrů vody v kvalitní víno, není zázrakem?

Ale pojďme se, díky evangelistovi Janovi, stát účastníky této svatby. Jan píše: „Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci…“ Maria byla nejspíš jedna z žen, pomáhající s přípravami, a Ježíš byl jedním z mnoha hostí – ono se takové svatby účastnilo stovky hostů, to bylo tehdy obvyklé. Neobvyklé ovšem bylo to, co se na svatbě přihodilo. Svatebčané se dostanou do prekérní situace a hrozí jim doživotní ostuda. (Taková svatba se slavívala až týden a to, že by došlo víno, by obnášelo pořádný trapas, svatba by musela být předčasně ukončena, bez vína by bylo její pokračování nemyslitelné.)

Naštěstí je tu právě Maria. Obyčejná žena, která je všímavá a která má srdce na správném místě. Zjistí skutečnost, že dochází víno a chce těm dvěma pomoci. Jenomže jak? Tím, že bude potajmu shánět víno u okolních vinařů? Je zde přece její syn! A ona dobře ví, že není jen obyčejným smrtelníkem, že v sobě skrývá velkou moc a schopnosti, že je to Boží Syn. A tak se na něho s naprostou důvěrou obrátí. Ať On vyřeší nenadálou situaci. Teologickým, a nejen teologickým, oříškem, je ovšem odpověď Ježíšova: „Co mi chceš, ženo. Ještě nepřišla má hodina.“ Když pomineme ono neosobní oslovení „ženo“, což se nám k matce moc nehodí, (přesto nikde v evangeliích neoslovuje Ježíš Marii jako matku, i poslední oslovení matky Ježíšem z kříže zní „Ženo, to je tvůj syn“), zbývá nám ono „Co mi chceš?“ Doslova přeloženo: „Co je mě a tobě, ženo?“ Je to projev Ježíšovy rezervovanosti vůči vnějším podnětům, nikoli vůči své matce, protože on je zcela a bezvýhradně naladěn na frekvenci „Boží vůle“ a cítí, že: „Jeho čas ještě nepřišel.“ Pro Ježíše je Otec tím, kdo určuje hodinu naplnění jeho poslání, nikoli lidské okolnosti. „Jeho hodina bude hodinou na kříži“ – a přece, jakoby předzvěst kříže začínala již touto svatební předehrou. Ježíš si zachovává svou suverenitu a matka jej respektuje. Nevnímá jeho odpověď jako odmítnutí. Nepředbíhá Ježíšovo jednání, ale s naprostou důvěrou ve svého Syna, se obrací na služebníky: „Udělejte všechno, co vám řekne!“

(Tady odbočím, Ježíš je ztělesněním Božího příkazu: „Slyšet Boží slovo a jednat podle něj“. Maria přenáší význam tohoto biblického příkazu na osobu svého syna, který je „Slovem, které se stalo tělem“. Se suverénní jistotou vyžaduje rovněž od služebníků poslušnost k Božímu Slovu: „Udělejte všechno, co vám řekne!“ A tak, díky navenek banální situace, Mariině pozornosti a soucitu a v neposlední řadě i poslušnosti služebníků se Ježíšův čas, jeho hodina se začíná naplňovat.)

„Stálo tam šest velkých kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u Židů, a každý z nich byl na dvě až tři míry.“ Evangelista Jan nás mnohdy překvapí, zdánlivě nepodstatnými detaily. Ale jsou tyto detaily tak nepodstatné? Šest velkých džbánů – to znamená, že obsah každého čítal 80-120 litrů. Násobeno šesti – to máme 5 až 6 hl vína! Džbány byly kamenné, další důležitý detail, protože hliněné džbány chápala rabínská tradice jako nečisté, pouze kamenné nádoby byly obřadně čisté; Ježíš je Žid a zachovává kultovní předpisy o čistotě. Rozšiřuje však nejen vnější, formální čistotu, ale i čistotu vnitřní, rituální pojem čistoty naplňuje hlubším obsahem. (Konečně čisté a prvotřídní bude i proměněné víno.)

„Naplňte džbány vodou! Naplnili je až po okraj.“ Za tímto příkazem se skrývá spousta námahy. Ať už byly džbány prázdné či poloprázdné, služebníky jejich naplnění stálo nemálo námahy. A všechnu tu dřinu konají jen na příkaz cizí ženy a neznámého muže. Nebyli to jejich služebníci, a přesto tento náročný příkaz vykonají. „A teď naberte a doneste správci svatby!“ Nic víc a nic míň. Žádné čarování, žádné ochutnávání, ujišťování se, jestli zázrak funguje. „Doneste správci svatby!“

Správce svatby, tento čestný dohlížitel, ochutná – a žasne. Tak skvělé, výborné víno. Neví nic o jeho zázračném původu a tak ocení ženicha slovy uznání: „Ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“

Evangelista Jan nám nic neříká o správci (jak to, že si nevšiml nedostatku vína?), neříká nic o ženichovi (musel vědět, že to není jeho víno!), o služebnících (věděli o původu vína). Celý úryvek a vlastně celé Ježíšovo působení je zaměřeno k tomu, oč jde v poslední větě: „To byl počátek znamení, která Ježíš vykonal, tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.“ O zjevení slávy Otcovy a víru v jeho Syna, jde Ježíši především. Každým dalším činem, zázrakem; každým dalším slovem, bude usilovat o naplnění Boží vůle, o přijetí svého Božího synovství, o víru svých učedníků a posluchačů. Až do posledního vydechnutí na kříži bude hlásat Boží království, vyzývat k obrácení, k přijetí Boha jako milujícího Otce. Bude bojovat o víru svých učedníků i odpůrců. Znovu a znovu bude přijímat políčky nepochopení, a to i od svých nejbližších; budou se s ním přít, budou mu klást překážky, strojit léčky, ukládat o život… „Ježíšova hodina“ začíná v zastrčené vesničce na svatbě anonymních snoubenců. A začíná proměněním vody ve víno. Připomeňme, že posledním, a největším, zázrakem, bude proměnění vína v Ježíšovu krev!

Nyní jsme však na počátku Ježíšova působení, podle evangelisty Jana, třetí den po jeho křtu v Jordánu a on činí „počátek znamení, která Ježíš vykonal, tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.“

Napadá mne, co všechno bude muset ještě Ježíš proměnit v našem životě, abychom v něj i my opravdu, bytostně, uvěřili?

Jiří Vojtěch Černý