Co znamená být Kristovým učedníkem?
Nm 11,25-29
Mk 9,38-48
26. neděle v mezidobí
Text prvého čtení nás přivádí na Sinajskou poušť, kde Hospodin snímá z Mojžíše těžké břemeno být jediným vůdcem a soudcem svého lidu a deleguje ji na vybraných 70 starších. Naplňuje je, krom ostatních darů, duchem proroctví. No, a protože dva z nich se nachází mimo skupinku vyvolených, vzbudí to u ostatních závist a pobouření. „Eldad a Medad prorokují … Mojžíši, zabraň jim v tom!“ Ach vy, pošetilí. Kéž by dar proroctví (tj. nejen předvídat věci budoucí, jako spíše vidět sebe a druhé Božíma očima) měl celý národ. To byl Starý zákon. A moudrý Mojžíš, který se nebál předat zodpovědnost a vedení druhým. (Je velkým nešvarem mnohých šéfů a lídrů nevůle předat odpovědnost, vedení a rozhodování druhým. Přičemž takové úzkostlivé držení moci vede k destrukci společenství a o to bolestnějšímu pádu mocných.)
Tento úryvek byl jakousi ouverturou pro poselství evangelia. I tam jde o zášť a závist těch, kteří (odvozeno od Kristovy blízkosti, „něco znamenají“) vůči těm, kteří rovněž používají Kristovo jméno a dokonce v jeho jménu dokáží konat zázraky, což ti, kteří jsou přeci Kristovými učedníky, těžko snášejí. A tak se jim (k jejich prospěchu, i když to tak asi nevnímají) dostane další „výchovné“ lekce. „Kdo není proti nám, je s námi.“
Ono to spolu nesouvisí, ale mně se vybavilo heslo z doby komunismu: „Kdo není s námi, je proti nám!“ – tedy, kdo s námi netáhne, s námi nepíská, či dokonce, kdo si dovoluje mít vlastní názor, je náš třídní nepřítel – a jako s takovým s ním zatočíme. Ne, nechci připomínat věci minulé, chci jen poukázat na to, jak Ježíš vše formuluje v pozitivním smyslu. Zde: „Kdo není proti nám, je s námi“ – tedy, kdo se vysloveně nestaví do opozice, je s námi vlastně zajedno – i když je jiný a navenek se k nám nehlásí. Neuškodí si tento Kristův výrok zasadit do konkrétní situace: Ježíšův věhlas, zprávy o jeho zázračných uzdraveních, se šířily po celé Galileji – a potulní léčitelé si brzy všimli, jaká moc a síla pramení z pouhého Ježíšova jména. A tak se (sice zřídka, ale přece) stávalo, že nemocné uzdravovali v Kristově jménu. A ono to na ty, kteří byli pod vlivem Zlého ducha, na posedlé, vskutku zabíralo. (Byli to vlastně předchůdci exorcistů, kteří také vyhání zlé duchy v moci Kristova jména.) Ježíšovy učedníky, kteří si zakládali na tom, že patří ke Kristu, to ovšem popuzovalo. Cítili se dotčeni, jen oni jsou přece těmi, kteří, patříce ke Kristu, mohou užívat jeho jméno! A teď se našli tací, kteří k nám, Kristovým učedníkům, nepatří a v Ježíšově jménu uzdravují. Dotčena byla ve skutečnosti jejich pýcha. Snaží se jim zabránit, stěžují si u Krista – ale, Ježíš nedá za pravdu jejich elitářství. Zchladí jejich ješitnost slovy: „Nebraňte jim. Přece žádný, kdo v mém jménu vykoná zázrak, nemůže pak o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi!“ Ta slova nejspíš Ježíšovým učedníkům nevoněla, a on jim nadto přidal ještě větší porci poučení o toleranci, které nastavuje tvář jejich pýše, že jen oni patří ke Kristu. „Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ Každý, kdo se hlásí ke Kristu, kdo je otevřený k evangeliu a k ostatním, kteří rovněž vyznávají jeho jméno, si zaslouží odměnu. (Kristovu přízeň i příslib Božího království.) Kdokoli – to bylo trpké sousto pro ty, kteří se cítili být privilegovaní tím, že jsou Kristovi. Tím však Ježíšovo slovo k učedníkům nekončí. „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“
Když vytrhneme tento Kristův výrok z kontextu a přidáme k tomu obvyklý překlad: „těchto maličkých“, tak máme zaděláno na velké nedorozumění. Ježíš rozhodně nemluví o soudobých sexuálních skandálech zneužívání dětí služebníky církve. Nemluví vůbec o dětech. (paidion) Těmi maličkými, nepatrnými jsou přehlížení, bezvýznamní a nepatrní členové církevní rodiny. A svést je, v řec. orig. skandalizein, neznamená svedení ke zlému či ke hříchu, ale spíše pohoršit jej natolik, že by odpadl od církve. A v tomto duchu je třeba také číst další Kristova slova, slova určená učedníkům (dnes církevním představitelům a kněžím): „Svádí-li tě tvá ruka, noha, usekni ji. Vyloupni oko …“ pokud by mělo jít o hříchy proti čistotě či majetku, byli bychom nejspíš všichni invalidé. Ale zde jde o provinění proti čistotě víry. Mají-li být naše smysly, naše slova a činy, (údy a smysly jsou našimi nástroji) předmětem pohoršení, ztráty víry a naděje u ostatních – pak je třeba se jich důsledně zříci. Vždyť naše budoucnost záleží na našem rozhodnutí. Naše jednání má dopad na náš život vezdejší i věčný. (Nezřízený život kněze, jeho záliba v okázalosti či jeho pýcha, lakota a jiné slabosti, mohou mít tragické důsledky pro farníky a pro veřejné mínění o církvi.)
Být Kristovým učedníkem není o tom hřát se na výsluní jeho blízkosti a ohánět se jeho jménem. Být Kristovým učedníkem znamená v pokoře sloužit a být si vědom, že vše co jsme, a co máme, jsme nedostali pro nás samé, ale jako dar pro službu druhým.
Jiří Vojtěch Černý
