Cokoli od této chvíle řeknu, může být použito proti mně
Verbální komunikace je výsada daná pánu tvorstva a paní domu. Nikdo jiný než člověk nedokáže složit hlásky do slov a slova do věty jednoduché. Nebo naopak rozvité příslovečným určením domácích prací a citoslovcem, vyjadřujícím expresivně city jedince, poctěného tímto úkolem. Jsou různé stupně komunikace. Na nejnižších úrovních rozumí např. komunikaci žvatlajícího batolete jen jeho máma. To na těch nejvyšších, např. komunikaci filozofů nebo vrcholných politiků, nerozumí jejich komunikaci už nikdo. Základy komunikační výbavy dítěte pokládá ve většině případů máma. Nekonečným opakováním zlatých pokladů české lingvistiky jako „Jedna, dvě, Honza jde“, „Kočka leze dírou, pes oknem“ či „Ema má mísu, máma má maso“ vytváří v dítěti zlatý slovní fond pro budoucí Hemingwaye a Elišky Krásnohorské. V rovině máma-táta se předávají většinou informace typu: „Táto, Ema je na nočníku, pohlídej, ať to nevysype kočce do misky“, i když muže by určitě v tu chvíli víc potěšila věta: „Táto, v troubě máš mísu masa“. Máma chrání dítě, když mu říká: „Josífku, nesahej na tu kosu, je ostrá!“ A táta v něm naopak pěstuje odvahu postavit se v životě i nebezpečí, když po chvíli dodá: „Nesahej na ni, dokud je tu máma.“ A chudák dítě se pak má v těch informacích a příkazech vyznat. Ale vzhledem k tomu, že většina z nás se dožila dospělosti se všemi končetinami, je dítě tvor chytrý a učenlivý a v životě si poradí samo. Nakonec i bez nás rodičů s dobrými, leč nevyžádanými radami. Kromě informací je verbální komunikace schopná vyjádřit úctu nebo neúctu ke druhému. Říkáme dětem: „pozdrav, poděkuj, nedloubej se v nose, nevyplazuj jazyk na paní učitelku“ a tak formujeme jejich občanský postoj úcty. Ovšem dítě nejen poslouchá, ale taky odkoukává chování nás dospělých. Na své čtyřleté vnučce Marušce jsem s jistým překvapením pozoroval, co mi jako tátovi kdysi uniklo. Snad pro jiné starosti. Že takové přerostlé batole nejen mluví dobře, rádo a pořád, že má velkou slovní zásobu a umí z ní bystře skládat puzzlíky svého vidění světa, ale že už rozumí legraci i jednoduchému dvojsmyslu a dovede to stejnou mincí oplatit. Úcta neúcta. I když se jedná o dědečka. Maruška jako každé malé dítě má svůj svět, který si vytváří dílem z toho, co se opravdu stalo, dílem z věcí, které si vymyslí, protože dítě má obrovskou fantazii. A když to vymyšlené párkrát opakuje, tak tomu nakonec i samo uvěří. Přijde za mámou a s vážnou tváří jí sdělí, že na poli se pasou sloni. Na to jí máma řekne: „Ty kecko“. A Maruška hned ví, že máma jí to nezbaštila. U jejich domku je malý dvůr s velkou ohradou pro bernského salašníka. Náš dvůr je naopak velký a s velikou trampolínou. Proto si taky užíváme Maruščiny přítomnosti dost často. Odpoledne si hraje Maruška na trampolíně a půlmetrákový stěhovací pes Dušan s naší pětikilovou slečnou Bíglovou na zahradě. Když se Maruška unaví, jde domů a hraje se pak nekonečná hra na „Dědo proč?“ Jsou chvíle, kdy trpělivě odpovídám. Onehdy jsem měl ale napřímenu pozornost na tenisový turnaj Masters a Maruška se mě zeptala jen tak, aby řeč nestála, asi padesátou první otázkou, kde je náš kocour Buba, když tady není. Necitlivě vyrušený od pohledu na úžasný prohoz po lajně jsem na ni koukl a kuse odpověděl: „Nevím, asi šel do hospody na pivo“. A myslel jsem, že tím bude dalším otázkám a vyrušování konec. Protože k dospělým je třeba mít úctu, že? K dědečkovi též. Přepočítal jsem se. Podívala se na mě vážně, nakrabatila čelo jak její máma učitelka na zlobivého žáčka a vmetla mi do neoholené tváře: „Ty kecko!“ Udělat mi to dospělý, volám po pomstě. Ale krev mé krve má ochranu mocnější než je poslanecká imunita. A ostatně; proč to nevzít z té lepší stránky a nebýt pyšný, jak chytrou a bystrou mám vnučku? Pak ovšem cokoli od této chvíle řeknu, může být použito proti mně.
Luboš Nágl
