Dědečku dejte mi nějaké drobné
S posledním soustem a přivřenými víčky - snad únavou, snad blahem a vidinou hříšného lenošení, se mi osud rozhodl osladit tyto moje páteční stařecké sny. „Říkala jsem Ti, že přijede Anežka?“, zeptala se ze sousedního pokoje moje paní. Oslazování začalo. „Neříkala“, odpověděl jsem sousednímu pokoji a sny začly dostávat trhliny. „Ani jsem nemohla, volala před chvílí. Prý je jim doma samotným smutno, nemají kam jít a tak se na chvíli zastaví. Ale prý jen do neděle.“ Do seznamu nákupu tedy připisuji kilo plecka, hlávku zelí, máslo, chleba, knedlík a zákusky navíc. Zbytek dokoupím v sobotu. Za to na mě bude vnuk Samuel se svojí sestřičkou Marínkou celý víkend krásně volat „děduško“. Už si pomalu zvykám, že to není jen od vnoučků, ale i z okolního světa. Onehdy jsem šel v Olomouci okolo kostela, postával tam takový poměrně dobře vypadající mladý muž, bezdomovec. A aniž vytáhl cigárko z úst, pravil ke mně: „Dědečku, dejte mi nějaké drobné.“ Pokrok nezastavíš. Odminula pokročil Samuel od poznávání písmen k jejich syntéze ve slova. Když je slovo krátké, třeba sup nebo vajgl, přečte písmenka a složí slovo naráz. Když je delší, třeba organofosfáty, musí ještě nadvakrát. Ale v pěti je to celkem úspěch. Jistě, že je na něj Anežka pyšná. Bodejť by ne. Já ostatně taky. Jenom manželka jí trochu pokazila radost. Připomněla jí, že se její starší sestra Kristýna naučila sama číst od své ještě starší sestry Kateřiny ve čtyřech letech. Než šla do první třídy, měla sice už přečtenou Honzíkovu cestu a Pipi Dlouhou Punčochu, ale co to bylo platné - musela v první třídě začínat slabikovat jako ostatní děti. Má-ma-má-ma-so. A to je konec vodníků a nadaných dětí v Čechách. Ale nijak jí to neublížilo a po několika zodpovědných pokusech nakonec Kristýnka spolehlivě otěhotněla stejně jako všechny geniální i negramotné mladé ženy pod sluncem ať měla nebo neměla jejich máma maso. Sobota byla budovatelská. Okolo chaloupky na kopci se postupně objevilo pět strážných sněhuláků. To není ještě nic překvapivého, to Samuel staví vždycky, když postřehne vločku, kterou doma v Tišnově nemají. Pak se ale začal Samuel vyptávat Vítka, jak se dělá iglů. Nevím už, čemu jsem se věnoval, ale nijak zvlášť mi nevadilo, že Samuel se kamsi vypařil. Až když nás asi za hodinu tahal před dům, že nám chce něco ukázat, všiml jsme si vzrušeného hlásku vnoučkova. I šli jsme se podívat a stálo to za to. Samuel s Vítkem vzali starý, čtveratý šuplík z bývalé ledničky, napěchovali ho sněhem, vyklopili a ejhle - byl z toho kvádřík. Kvádříků vyrobili stovku, naskládali po zednicku na sebe, svázali a vyrobili malé iglů. Docela jsem hleděl. Samuel byl na iglů tak pyšný, že se rozhodl v něm spát a jeho máma Anežka měla co dělat, aby mu to vymluvila. Neděle byla zámecká a schovávací. Jeli jsme odpoledne do zámecké zahrady v Čechách pod Kosířem, kde si Josef Mánes díky pohostinnosti Sylva-Tarrouců dělal do skicáku návrhy krásného poprsí své milované Josefíny. A u jeho altánu jsme si s našimi dětmi, když byly ještě malé, hrávávali na schovávanou. V létě. A teď se naše malé děti staly maminkami a my si hrajeme na schovku s vnoučaty. Protestoval jsem, že jsem starý, mám chromou nohu, je sníh a já nemám protiskluzové botky. Výmluvy nepomohly. Musel jsem se schovávat do keřů, zahrabávat do sněhu a běhat přes zámecké palouky. Ale byla legrace a místy až ukrutná sranda. Marínka se válela šťastně ve sněhu a dělala andělíčky a děti vzpomínaly, jaké to bylo, když ty dvousetleté lípy a duby měly jen sto osmdesát roků. Nedělní večer odvál vnoučky do jejich vzdálených postýlek a já mám teď až do soboty klid. A můžu si snít svoje sladké sny o dědečkování. A už mi ani nebude vadit, když mi zase někdo řekne: „Dědečku, dejte mi nějaké drobné.“
Luboš Nágl
