Dělat naplno to, k čemu nás Bůh posílá
Hab 1,2-4
Lk 17,5-10
27. neděle v mezidobí
„Jak dlouho už volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš…!“ Toto jsou slova proroka Habakuka, který žil v 6. stol. př. Kr. A jsou to slova, která by klidně mohl říci kdokoli z nás; slova nářků na současné poměry, na všechno to bezpráví a špínu okolo nás. A možná také slova stížnosti na Boží mlčení. (Koneckonců, což i my sami často neslýcháme podobné stížnosti, a nejen to, my také sami podobné stesky říkáme na adresu Boží. Stýskáme si na poměry, na kterých se sami, byť nepřímo, podílíme, a podsouváme je Bohu. Je to pošetilé a nespravedlivé, ale kdy jsme se jako lidstvo chovali moudře a rozvážně?) Habakuk tedy neříká nic nového. On však, na rozdíl od nás, nehartusí nad zkažeností světa. Prorok úpěnlivě volá k Hospodinu, ukazuje mu na to všechno bezpráví kolem, (Jeruzalém a celé Judsko už desetiletí okupují Babylóňané) a Bůh na jeho volání odpoví. On mu sice nic nevysvětluje - konečně, jsou otázky, na něž není odpověď, (často právě otázky po původu zla, násilí, bolesti a neštěstí ve světě), ale Hospodin namísto odpovědi vyzve proroka, aby vyryl své vidění na desky, aby se tak s nimi mohl každý seznámit. A pak, pak je třeba trpělivě čekat, až Boží slovo dojde svého naplnění. A ono určitě dojde! Boží spravedlnost si dává na čas, ale vždy se naplní. Cituji: „I když ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet… Zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost.“ (Krásným biblickým jazykem je zde řečeno známé úsloví o tom, že: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“. Toto úsloví všichni známe, nejednou jsme se jím utěšovali, ale vlastně mu moc nevěříme. A pak, my sami se obsazujeme do role těch zaručeně spravedlivých, zatímco těmi nespravedlivými a Božího trestu zasluhujícímu, jsou „ti druzí“.) Habakuk si, nejspíš po právu, Bohu stěžuje na poměry i na Boží mlčení, ale Bůh mu nakonec dá jinou odpověď, než čekal. Nenabídne mu jednoduché řešení spočívající v likvidaci násilníků a všeho bezpráví. Bůh mu slibuje SLOVO (a my dnes víme, že je tím míněn Boží Syn), které přinese tomuto nemocnému světu právo, spravedlnost a lásku.
Rovněž v evangeliu se dočkají apoštolové jakoby jiné odpovědi, než očekávají. Dnešnímu úryvku předchází rozeslání apoštolů do celého světa - a oni nyní stojí před úkolem, který je zjevně nad jejich síly; stojí v rozpacích nad velikostí svěřeného úkolu a svými omezenými silami, schopnostmi, svou lidskou slabostí. A teprve nyní si uvědomují, že naplnit Kristův požadavek je možné jen pomocí víry. Jejich poznání vyústí v prosbu: „Pane, dej nám více víry!“ A Ježíš? Neprovádí žádný zvláštní obřad předání poslání a víry, ani apoštolům nepředá pověřující glejt s razítkem Ducha sv. Nedá jim nic vnějšího, ale ukáže jim na zdroj, z něhož mají a mohou čerpat, a který mají sami v sobě. Zdroj, se kterým se musí naučit zacházet: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli moruši vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře, poslechla by vás.“ (K přiblížení tohoto podobenství jen tolik: hořčičné semínko je skutečně velmi malé - ale, jako v každém semenu, se v něm skrývá nedozírná potence, síla, energie. A moruše? To je veliký strom, který dosahuje stáří až 600 let a jeho kořeny se zavrtávají nesmírně hluboko do země. Není v lidských silách přesadit moruši, a přitom - stačí jen malinko, jen zrnko víry a nemožné se může stát skutečným…A dokonce – přesadit se do moře! Do moře, v němž nemůže nic růst? Do moře, které Izraelité vnímají jako nepřátelský a život ohrožující živel?)
„Stačí mít jenom víru …“ Ježíšova slova jsou povzbuzením pro apoštoly, stojícími před náročným posláním. Teprve nyní jim začíná docházet, co po nich vlastně Pán chce, a cítí se tak zoufale neschopní a bezmocní. A oni přece měli víru! (My dnes víme, že v této víře skutečně do celého světa šli a všem národům hlásali evangelium. Že bezezbytku naplnili ono Kristovo poslání. Že měli víru, se kterou konali i nemožné…a s níž podstoupili i mučednickou smrt.) Zatím jsou na počátku svého poslání a tak jim Ježíš dodává odvahy. Ale neopomene hned připojit i slova varování. Ani víra totiž neuchrání apoštoly, a po nich další a další Kristovy učedníky (tedy také nás), před nebezpečím duchovní pýchy.
„Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.“
Tato slova o služebnících, a jen služebnících, (v původním textu dokonce služebnících neužitečných), mají uchránit apoštoly před velikášstvím, namyšleností, okázalostí a také před očekáváním kdovíjakých odměn a poct. Na nic takového nemají apoštolové, stejně jako služebníci církve dnes, nárok. Protože jen sloužíme. Jsme jenom služebníci. A služba - Bohu a lidem, jakkoli náročná, není naše kdovíjaká zásluha, ale naše povinnost. Naší službou neděláme nikomu žádnou milost, a už vůbec ne Pánu Bohu. Služba je samozřejmost a ne předmět handlování „něco za něco…“ Není to nějaká naše „velkodušná laskavost“ projevená Bohu, ale naše přirozená odpověď na Boží lásku. A Bůh, ten nám není ničím povinen, ani zavázán. (On se sice nikdy nedá zahanbit, vždycky nám stonásobně odplatí, ale činí tak ze své lásky a pro své milosrdenství, nikoli pro naše, kdovíjaké, zásluhy.)
My všichni jsme jen „služebníky neužitečnými“. A jsou jimi dokonce i svatí i ti, kteří pro Krista žili i umírali. Udělali jen to, co bylo jejich povinností, jejich posláním. Stejně tak i my jsme skrze svůj křest „Kristovými učedníky“ a jsme povoláni ke službě! Neokázalé, věrné, nevypočítavé službě. (Dnešní evangelní úryvek stojí na pojmu víra a také věrnost. Hebrejské slovo „enumá“ – je slovním základem nejen pro víru, věrnost, ale i pro ono „amen“, které potvrzuje a stvrzuje vše, co je Bohem řečeno a na co my odpovídáme, máme odpovídat, svým životem.)
Výraz „služebníci“ (neužiteční) není výrazem hanlivým, jak by se nám mohlo na první poslech zdát. Spíše naznačuje vztah člověka k Bohu a Boha k člověku. Bůh pro nás učinil všechno! Dal nám život a vydal se pro nás. A člověk může jen odpovídat na Boží lásku a být připraven k opravdové službě. Být tam, kam nás Bůh posílá, a být tam celí; jinak řečeno: to, k čemu nás Bůh posílá, máme dělat naplno. Není fér si vybírat, uhýbat tomu, co se nám zdá těžké; pokukovat po druhých a srovnávat se s nimi. A ještě více není fér Bohu předhazovat, co jsme už my pro Něj všechno udělali. Máme být jako oni služebníci v evangeliu – nejdřív se postarat o záležitosti svého Pána, a teprve poté se starat i o sebe sama. Bůh nám nic nedluží! Dlužníky jsme v každém případě my!
Jiří Vojtěch Černý
