Den poté

Každý rok, kdy funguju na Pouti za umělce jako řidič, zásobovač, kuchař a děvče pro všechno, existuje tenhle "Den poté." Skončí pouť, a já se vrátím unavený ke svým lidem do rodné chaloupky a do svého oblíbeného doupátka. Můj člověk se naplní vlašákem, kozím sýrem a jinými dobrými věcmi a neschopný dalších velkých činů pro světlé zítřky lidstva, se odebere do duchniček, na které se těšil celý týden, kdy ukládal svého rozbolavělého člověka na trýznivé lože mučicího nástroje, zvaného karimatka. První noc po mém návratu z pouti byla milosrdná, sny hojivé a ráno, když jsem se probouzel za řevu skřivana a mňoukání hladové kočky do záplavy slunečného dopoledne, promítaly se pod víčka ještě zbytky sladkých filmů o všem, po čem obvykle člověk ráno před probuzením touží. Navečer dorazila dcera Anežka z Amsterodamu i s celou rodinou. Děti budu mít nějaký ten pátek na byt a stravu u nás na domečku a rodiče začnou v Brně zařizovat nové bydlení. Musí proměnit nevlídný holobyt v příbytek s lidskou tváří. V něco jako „Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl.“ A tak dál. Doufám, že to jejich nové bydlení už bude i s razítkem trvalého pobytu „Česká republika forever“ - čili nafurt. Přivezli si s sebou z Holandska taky letitý inventář jejich rodiny - kdysi neunavitelnou, tryskovou bordelku Majdu. Má už ta holka přes deset roků a delší dobu taky cukrovku. Na chuti do života a dobrých granulí jí to pranic neubralo. Ale musela se smířit s tím, že nadzvukovou rychlostí už běhat nebude. A bude muset zvolnit ještě mnohem víc. Díky cukrovce totiž oslepla. Úplně. A jiné to už nebude. Člověk se se slepotou vyrovnává těžko a problematicky. Nevím, jaké pochody probíhají v malé hlavě slepé fenky, která kdysi viděla překážku a vyhla se jí. Teď ji nevidí, vrazí do ní čenichem, ale zapamatuje si to a příště si dá pozor. Naneštěstí ale mnoho překážek, které si uložila do své psí paměti, mění plynule svá postavení jako škatule, škatule hejbejte se. Je to pro ni nepříjemné, ale zdá se, že ne fatální. Docela rychle se s tím naučila žít. A o to hlavní, totiž že ji její lidé mají rádi, pohladí ji, podrbou na bříšku a řeknou milé slovo, nepřišla. Takže svět je pro ni i přes tu spoustu nových nepříjemností pořád ještě hezké místo k žití. Vnouček Maxík i o prázdninách chodí na kurz bojových umění. Ne sice jako ve školní rok třikrát týdně, ale jen dvakrát, ovšem trenér pravil, že mladého muže je třeba zocelovat pravidelně po celý rok a tak ho i o prázdninách odvážím občas k zocelení já. Dělám to rád, protože Jiu jitsu neučí ty mladé, rozjívené kluky jen sebeobraně, ale taky kázni, poslušnosti a ovládání. A toho je vnoučkovi třeba jako soli a praseti drbání. Jenže trénink je tvrdý, trenér je nesmlouvavý a Maxíkovi se od her a televize ne vždy chce dobrovolně odejít. A tak to na tátu, který mi ho nahání do auta, mazaně zkouší: „Já mám hlad.“ Následuje tátův nesmlouvavý příkaz: „Obleč se a jdi do auta!“ Odpovědí je ale jen další vnoučkova výmluva: „Mám chuť na Krtkův dort.“ Táta nebezpečně zvyšuje hlas: „Okamžitě se obleč a jdi do auta!“ Vnouček se ovšem nevzdává a následuje pokus o lstivý únik: „Mám žízeň.“ Vyslouží si tím ale jen tátovo hodně naštvané napomenutí: „Maxi, obleč se a mazej do auta, nebo to děda nestihne a bude zle!“ Nato vnuk končí hru nečekanou ránou pod pás a dává tátovi definitivní šach mat: „Já jsem se počůral.“

Luboš Nágl