Doba dovolených je příležitostí setkat se s Bohem v tichu přírody
Jer 23,1-6
Mk 6,30-34
16. neděle v mezidobí
Prvé, starozákonní čtení, začíná slovem hrozby, výhružky, mám na mysli ono Jeremiášovo: Běda! A komu že je určeno? Pastýřům. Pastýřům, nikoli těm, jenž v nehostinné krajině starověkého Judska pasou stáda ovcí – ale pastýřům obrazným – těm, kteří „pasou“, vedou Boží lid: „Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu.“ Jeremiášovo běda je podloženo výrokem samého Hospodina: „Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně …“ to jsou tvrdá slova obžaloby, leč slova oprávněná, vždyť vůdci Izraele a Judska svým jednáním, porušováním smlouvy s Hospodinem a úmluv se spojenci, vráželi klíny mezi jednotlivé izraelské kmeny, stavěli je proti sobě navzájem a oslabovali tak jejich schopnost obrany proti okolním národům. Hospodin nekončí jen u výhružek, naopak, proti špatným pastýřům přislibuje, že sám znovu sjednotí svůj lid a dá mu nové, dobré pastýře: „já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků. Shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se. Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást …“ Vrcholem Hospodinových slov je pak příslib pastýře z rodu Davidova, „krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi“.
Jeremiášovi současníci si pod tímto Hospodinovým Panovníkem nejspíš představovali jakéhosi nástupce krále Davida, křesťané nového zákona už vědí, že zde, 5 století před Kristem, je předpovídán příchod Ježíše, Božího Syna, Toho, který naplní slova předpovědi: „Hle, blíží se dni, praví Hospodin, kdy vzbudím Davidovi spravedlivý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi.“
Tolik Starý zákon – a v evangeliu se už setkáváme s tímto předpovězeným Pastýřem. Minulou neděli jsme slyšeli, kterak vyslal své učedníky, aby šli, ve dvou a bez zaopatření, a hlásali evangelium, uzdravovali, vyháněli zlé duchy. A dnes jsme je zastihli na břehu Genezaretského jezera, když se vrátili ze své (úspěšné) mise a plni nadšení sdělují Kristu své dojmy a zážitky. Jenomže. Nemají prostor pro své sdílení. Ježíše stále obklopuje, vyhledává, o něco prosí, tolik lidí – slyšeli jsme, že „pro množství lidí neměli ani čas se najíst“. Je to sám Ježíš, tak pozorný a chápající, který je vyzývá: „Pojďte někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Odpočiňte – nejen po fyzické námaze z misijních cest, ale součástí odpočinku je i potřeba pobýt s Ježíšem, sdělit se mu, naslouchat mu – být s ním v apoštolském společenství. Skutečný odpočinek nespočívá v nicnedělání; když je Ježíš zve k odpočinku, nezve je, aby se natáhli u jezera, ale zve je ke společnému sdílení. Jenomže – ouha. Množství lidí, kteří přišli (a to i zdaleka) za Kristem, jim jejich plány překazí. Na kýženém místě odpočinku jsou ještě dříve a – „když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup…“ a vyhlídka na samotu s Ježíšem bere za své. Dovedu si představit, že to nejspíš apoštoly rozladilo (dost dobře možná i naštvalo), ne tak Ježíše. Vidí zástupy a bylo mu jich líto! Vidí zástup bezradných a hledajících. Vidí ty, kteří si nedovedou dost dobře poradit se svým životem, a tak je začne učit mnoha věcem. Postaví se k nim, jako skutečný, pravý PASTÝŘ. Ten totiž nesmí hledět na sebe, na svoji únavu, na své potřeby, ale na potřeby těch, kteří jsou mu svěřeni. Tak se stává protikladem oněm „falešným pastýřům“ z prvého čtení. „On je PASTÝŘ DOBRÝ“. Ač toužil po samotě, odpočinku, zastaví se a zaujme roli pastýře. „Začne je učit mnoha věcem.“ To je postoj pravého pastýře svého lidu. Postoj soucitu, postoj služby a oběti.
Zatímco starozákonní čtení pranýřuje špatné pastýře, protože nemyslí na svěřené stádce, ale pouze na sebe, na svůj prospěch a svým jednáním rozptylují, rozhání Boží lid; Ježíš je tím, který sjednocuje. Kterému, jako správnému pastýři, na svěřených ovcích Božího stádce záleží. Který má soucit. Sou-cítí, vnímá jejich potřeby, ztotožňuje se s nimi. Jen pastýř, který miluje své ovce, je schopen soucitu. A je PASTÝŘ DOBRÝ. A tak, na břehu Genezaretského jezera naplňuje, navzdory své únavě, svým plánům, své poslání: „bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech“.
Kontrast mezi falešnými, špatnými, pastýři a Kristem, pastýřem dobrým, byl obsahovým poutem prvého čtení a evangelia. Protože nyní vrcholí léto a s ním doba prázdnin a dovolených, dovolím si pár slov o odpočinku. O tom byla v evangeliu řeč – učedníci si potřebují odpočinout a sám Ježíš je k odpočinku vyzývá. U apoštolů však nejde o odpočinek, něco na způsob lehnout si do trávy, ale jde o odpočinek s Ježíšem. To úplně mění situaci. Odpočinek s Ježíšem je modlitba. Odpočinek s Ježíšem je usebrání. Odpočinek s Ježíšem je tichost v Boží přítomnosti.
My si pleteme odpočinek s nicneděláním. Ale to není správné. Nic nedělat, to je ztráta času, zatímco odpočívat, ztráta času není; je to prostředek k načerpání nových sil, nové inspirace.(re-vitalizace, re-generace, re-kreace) V případě apoštolů je také dobou, kdy si mohou vyměnit své zkušenosti, sdělit zážitky, optat se Ježíše na tolik věcí… A hlavně – být s Ním! A dál: nemělo by nám uniknout, kam Ježíš zve k odpočinku – na opuštěné místo! Do ticha a bez lidí. Apoštolové se potřebují nejprve tělesně osvěžit, navzájem sdělit, vymluvit, ale potom také ztišit, aby mohli Ježíšovi naslouchat. A to je možné jen v osamocení, stranou od zástupů lidí, kteří někdy až nepříjemně hlučí, obtěžují a vyžadují pozornost. V rušném prostředí není prostor ani k odpočinku, ani k modlitbě. A co jiného má asi na mysli Ježíš, když mluví o tichém, opuštěném místě? V evangeliích vícekrát nacházíme zmínku o Ježíši, který se uchyluje na opuštěné místo, aby se modlil. Nyní totéž nabízí i svým apoštolům. A to nikoli jako další práci, činnost, aktivitu, ale jako odpočinek. Modlitba sama o sobě je náročná duchovní činnost. Je protipólem tělesné námahy. Ale o čem je odpočinek? O střídání tělesné a duchovní činnosti. O odlišné aktivitě, než je ta, kterou většinu času konám. To je ten pravý odpočinek, nejen pro apoštoly, ale i pro nás ostatní, kteří jsme většinu svého času tolik zaměstnaní, tolik důležití a nepostradatelní. Potřebujeme docela obyčejně vypnout. Zastavit se. Ztišit se. Zapomenout na shon, napětí, povinnosti. Být chvíli s Ježíšem. Nechat se jím uvádět do tajemství svého života a svého poslání. K naší činnosti potřebujeme zdánlivou nečinnost, totiž modlitbu. Modlitba není promarněný čas, je pro nás nezbytná. Je nutností pro náš duchovní život, z něhož teprve vychází naše činnost, naše práce, zaměstnání, povolání. Potřebujeme odpočinek, potřebujeme modlitbu. (Bez odpočinku bychom byli jak tažní voli, bez modlitby jimi ovšem budeme také.)
Je léto, doba dovolených. Doba odpočinku. Vybírejte si dovolenou, odpočívejte každý podle svého gusta. Ale nezapomínejte na čas pro Boha. Doba dovolených je právě příležitostí k setkání se s ním v tichu přírody, daleko od shonu, stresu a napětí, ve kterém většinu svého života žijeme. Trávit čas s Bohem není vůbec na překážku odpočinku o dovolené. Všechno má svůj čas: je čas odpočinku, je čas modlitby, je čas sdílení se s ostatními; je čas sportu, toulek a rekreace. Kdo by chtěl tvrdit, že to nejde skloubit dohromady? Přeji Vám všem krásnou dovolenou, s Vašimi milovanými, s nejbližšími, s přáteli - a také s Ježíšem.
Jiří Vojtěch Černý
