Dobrá zpráva pro budoucí generace
Tuto sobotu jsem vedl poslední z mých osmi dcer k oltáři. Poprosil jsem krásnou nevěstu Terezku, ať kvůli mně zpomalí svoji chůzi po červeném koberci na šnečí rychlost astronauta Neila Armstronga při jeho prvním krůčku na Měsíci v červenci 1969. Nepozorovaly mě, jako tehdy jeho, stamiliony lidí u televizorů na celé planetě, ale pro mě to byla přesto událost galaktických rozměrů. Tady si dovolím malou, kadeřnickou vsuvku. Poslední půlstoletí jsem měl a ještě malinko i mám, kudrnaté vlasy. Na jejich přerostlý porost vždycky stačilo vzít buď zahradnické nůžky, nebo elektrický žací stroj a účes byl jak od pařížského kadeřníka. Kudrny vždy totiž zajistí dokonalý účes. Jenže svatba, a navíc naší poslední dcery, si žádá jiné postupy. Rozkaz, ten zněl jasně: „Ke kadeřníkovi, a ostříhat!“ Kapituloval jsem a usedl na židličku v čekárně vlasového kata. K mému překvapení se ale houštiny na mém temeni ujala milá lazebnice středních let a začal koncert pro nůžky a břitký jazyk. Obojím vládla naprosto dokonale. Během necelých deseti minut vykonala nezbytné meliorační práce na mé hlavě a informace z mého disku si přetáhla bleskově do své operační paměti. Jestli někdy něco důležitého zapomenu, vím, kde se teď nachází archiv s jejím laskavým pohledem. Takto zkrášlen k nepoznání zručnou kadeřnicí a odleskem krásy nevěstiny, užíval jsem si její, ale trošku i můj mimořádný den. Na začátku manželství byl talíř. Celý, bílý a neposkvrněný. Což se změnilo jediným úderem o zem. Neb tradice je tradice. A šupky dupky - tu je koště, tady smeták s lopatkou a novomanželé ukažte, jak jste připraveni na záludnosti manželského soužití. Bez obrázků je už dnes manželský slib prakticky neplatný. Přítomný fotograf pořídí stovky, ne-li tisíce záběrů všech se všemi či beze všech, v nejrůznějších polohách a uskupeních, ze země i z nebe. Vysoko nad námi svatebními hosty vrčel dron s kamerou a fotograf nás přinutil pohlédnout nahoru. Jako v té známé písni z r. 1961 „Celý svět slyšel tu zprávu TASSu, celý svět zanechal hovoru, celý svět vyskočil od rozhlasu a zdvihl pohledy nahoru. Dobrý den, majore Gagarine…“ Program svatebního veselí začínal klasicky - vývarem s játrovými knedlíčky a nudličkami. Krevety jsou jistě skvělá volba, pikantní mušle a žabí stehýnka též, ale svatba v české kotlině a na moravském poli má jen jednoho favorita. Polévku s knedlíčky a nudlemi. Pak už se může servírovat cokoli - gratinovaná krkovička z jezevce nebo třeba ježkovy oči v aspiku. Úspěch je zaručen. Po fázi nasycení přichází fáze Chléb a hry. Ženy, víno a zpěv, hudba, tanec a veselení. S ubývajícími zásobami vína vláční pohyby tanečníků, úsměvy na tvářích jsou přisáté jako vyhladovělé pijavice a svatebčané se dožadují gladiátorských her. „Nechť propuknou svatební soutěže!“ Život je krásný. A s trochou humoru a legrace je ještě hezčí. A když se k tomu přidají nevinné tradice, jako je např. nevěstin hod těžkotonážní svatební kyticí (vážila dobře tři kila), a kterou se snaží chytit jako dobře mířenou penaltu všechny vdavekchtivé slečny v sále. A kouzlem nechtěného ji uloví moje dvanáctiletá vnučka. Takže její máma má tím pádem teď postaráno o bezesné noci na příštích pět let. Konec svatebních radovánek nebyl z našeho rozhodnutí. Začalo pršet, déšť přešel v liják, pak vichřici a bouřku s následkem tmy, protože vypadla elektrika. Rozhodla tak za nás, že v nejlepším se má skončit. Jedna věc z manželského kvízu mi ale v paměti zůstala jako dobrá zpráva pro budoucí generace. Když moderátor konstatoval, že mnoho přítomných potvrdilo, že láska hory přenáší, ozvala se vzápětí mlčící většina s doplněním, že nejen láska, ale i sex hory přenáší. Myslím, že generace našich otců, i včetně těch moudrých církevních, by to s radostí potvrdila.
Luboš Nágl
