Dobrovolníků není nikdy dost

Když jsme v Diecézním centru pro seniory hledali aktivní seniory dobrovolníky, kteří by nám pomáhali na akcích, během nichž je potřeba přiložit k dílu více rukou, přihlásila se nám ochotně a s nadšením také paní Bohuslava Nunvářová z Hradce Králové. Po krátké době projevila ještě zájem o další službu – o dobrovolnictví v domově pro seniory. V té době už měla za sebou mnohaleté zkušenosti s dobrovolnictvím ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové na Oddělení onkologie. Za svoji bohulibou činnost získala dvě ocenění – Cenu Křesadlo a Cenu sociálních služeb Královéhradeckého kraje. Pojďme společně s ní nahlédnout, jak taková dobrovolnická služba probíhá, co pro ni znamená, kde čerpá sílu a co by doporučila těm, kdo se o dobrovolnictví zajímají.

Bohunko, znám Tě jako velice aktivní ženu, která jako dobrovolnice pomáhá ve Fakultní nemocnici, domově pro seniory a zároveň v našem Diecézním centru pro seniory. Co Tě k těmto činnostem přivedlo?

Ano, mám hodně aktivit, ale vždy se najde ještě čas udělat něco navíc. Pro mne to je právě dobrovolnictví. V nemocnici, kde je pacient odloučen od své rodiny a známých, potřebuje také ještě někoho, kdo mu dodá podporu v nemoci. Proto jsem se rozhodla, že se přihlásím. Mám ráda lidi. Jsem přesvědčená, že každý člověk, který je jen trochu zdravý a má soucit s druhými, by se měl snažit pomoci těm, kteří na tom nejsou zrovna dobře. Řekla jsem si, že když mohu, tak musím.

Mohla bys čtenáře seznámit blíže s aktivitami, které vykonáváš? Jak probíhá dobrovolnictví u nemocných, u seniorů, v Diecézním centru pro seniory?

Na oddělení onkologie v nemocnici je to náročné, zjišťuji ale, že taková návštěva dobrovolníka pomáhá pacientům lépe snášet někdy i dlouhý pobyt v tomto zařízení. Vyprávíme si, zasmějeme se a hlavně nemluvíme o nemocech. Tito pacienti nechtějí slyšet lítost nad sebou, ale spíše potřebují blízkost člověka a soucit. V domově seniorů už mám stálou paní, za kterou docházím a která se vždy velmi těší, když přijdu. Dáme si spolu kávu a probereme vše, co se od poslední návštěvy událo. V diecézním centru, kam též ráda chodím, se snažím přispět pomocí při organizaci akcí, jako je diecézní setkání seniorů, akademie pro aktivní třetí věk a během aktivit určených animátorům seniorů.

V nedávné době jsi obdržela ocenění za dobrovolnictví v sociální oblasti, které uděluje Královéhradecký kraj a v minulosti jsi také získala dobrovolnickou cenu Křesadlo. Co to pro Tebe znamená?

Ano, v roce 2011 jsem obdržela první ocenění – Křesadlo 2010 – cenu pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci. Ani se mi nezdá, že dělám neobyčejné věci, je to pro mne samozřejmost. Nedávné ocenění – Cena sociálních služeb 2019 – mne znovu utvrdilo, že je má práce k dobru a je uznávána. Tato dvě ocenění mne velmi těší a vážím si jich. Jsou pro mne dalším povzbuzením v mé činnosti a zároveň závazkem dělat tuto práci nadále.

Kromě toho jsi akční a milující babičkou.

Tak to určitě ano, mám vnoučata a už i pravnoučata a miluji je. Pomohu vždy ráda, když potřebují a také oni mají radost z mé dobrovolnické činnosti. Myslím si, že jim mohu být dobrým vzorem, kdyby se jednou pro takovou činnost rozhodla.

Kde čerpáš sílu?

Tak tuto otázku dostávám často. Co na to odpovědět. Nabíjí mne právě ta moje rodina, cestování, četba, příroda, společná setkávání s milými lidmi a v neposlední řadě taky víra. Nemohu opomenout ještě i dobrý ohlas od pacientů a personálu nemocnice.

Máš nějaký vzkaz pro ty, kteří by se rádi zapojili jako dobrovolníci?

Dobrovolníků není nikdy dost. Zkuste pomáhat v nějaké činnosti a pocítíte sami radost ze smysluplné práce. Stačilo by jen přijít do domova seniorů. Vždy se najde nějaká paní nebo pán, který si bude rád s vámi povídat. Nebo nabídnout, že jim budete číst něco ze zajímavé knížky – věřte, že pohádky poslouchají také rádi. Ono k tomu stačí málo – dobrá vůle, empatie a pochopení pro své bližní.

Pro časopis Adalbert Veronika Čepelková