Dodržujme přikázání ne z povinnosti či ze strachu, ale z lásky
Dt 4,1-9
Mt 5,17-19
Středa po 3. neděli postní
V obou čteních dnešního dne je řeč o tomtéž - o ZÁKONU.
V prvém čtení, z 5. knihy Mojžíšovy, pronáší Mojžíš, těsně před svou smrtí, svůj, jakýsi testament – a povšimněme si, jak je naléhavý. Uvozený slovem „POSLOUCHEJ!“ a pak výzva k dodržování všech přikázání a nařízení, která jim on, jako mluvčí Hospodinův a jeho jménem, po celou dobu exodu, sděloval. Mojžíš sám už do země zaslíbené nevstoupí, odevzdá vedení Jozuovi a nyní, jako odkaz svému lidu, znovu připomíná nejdůležitější předpisy svatého Zákona: „Zachovávejte a plňte nařízení a předpisy, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní; uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ.“ Možná stojí za povšimnutí, že nepřidává, jako se obvykle činí při vyhlášení Zákona, sankce za jeho porušení, ale namísto nich příslib, že budou-li zachovávána, bude izraelský národ pokládán za moudrý a rozumný, a tím samým bude i respektován okolními národy. Bude to Hospodin a jeho Zákon, který bude chránit tento malý národ, sevřený silnějšími národy a kmeny, před vyhlazením a zotročením. Mojžíšova naléhavá řeč je zakončena opětovnou výzvou: „Jen dej pozor, a buď na sebe velmi dbalý, abys nezapomněl po všechny dny na události, jichž jsi byl svědkem. Ať nejsou zapomenuty – ať nevymizí z tvé mysli a nauč jim své syny a syny svých synů.“
Zatímco napomenutí a příkazy zákona izraelité opakovaně porušovali a opouštěli víru v jednoho, neuchopitelného a náročného Boha a podléhali nástrahám povrchních pohanských kultů okolních národů; tento, závěrečný příkaz o předávání a uchovávání dějinných událostí, Židé dodnes dodržují – opakují je při každém slavení sabatu, svátcích Paschy, předávají je z generace na generaci, z rodu na rod. (A jen pod čarou, toto je, dle mého mínění jeden z důvodů, proč Izraele přestál všechna ta tisíciletá pronásledování, pogromy, vyhlazování, holocausty. Uchovali si paměť svého národa, zatímco našemu národu stačí pouhých pár desetiletí, a zapomeneme na vše, na své kořeny, a tak se můžeme právem obávat nové diktatury – ale to jen na okraj a pod čarou.)
Jistě znáte dějiny Izraele, které následovaly po Mojžíšově smrti. Jak pod vedením Jozua přešli Jordán a obsadili celou zaslíbenou zemi. A po boku, jako pomocník a vojevůdce, jim stál sám Hospodin, který neváhal častokrát sáhnout i k zázraku. Ale, na straně druhé, kdykoli se Izraelité uchýlili od Hospodinova zákona k uctívání pohanských bůžků, vždy došlo k témuž. K porážce, vyplenění, podrobení. A pak opět návrat k Zákonu, kajícnost před Hospodinovou tváří a opět záchrana. Tento kolotoč Boží záchrany a opakovaných odpadů, pak bude trvat přes období Soudců, králů až do zničení Jeruzaléma Římany. A kolik krve proteče Zaslíbenou zemí, než se bude moci v novodobých dějinách stát suverénním státem, (1948) a kolik krve proteče při jeho obraně. Ale zpět k dnešnímu textu. Když o cca třináct století později přichází Ježíš a říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit“, navazuje nepřímo na Mojžíše. Hospodinův zákon je třeba očistit od všech zákonických a farizejských příštipků, od jeho devalvace. Ježíš naplní Zákon úžasným způsobem. Namísto právního kodexu, který vymezuje přesné hranice našeho jednání a je dílem Boha – Zákonodárce; přetváří Ježíš Zákon v Chartu lásky, která nám dává svobodu a je dílem Boha - Otce. Ježíš vrátí Mojžíšskému zákonu jeho původní smysl a náplň – a tím je láska. Láska Boha Otce – nikoli nekompromisního Boha – Zákonodárce. Boha, který touží po naší lásce, po dodržování přikázání (dnes kupř. Desatera) a to ne z povinnosti či ze strachu, ale z lásky. Až se bude blížit Kristova smrt, řekne Ježíš ještě jednou na adresu Zákona: „Naplnění Zákona je láska.“ A pak půjde a tuto svou lásku pověsí za nás na kříž.
Jiří Vojtěch Černý
