"Dragouni" americké armády v Ruzyni
Předposlední březnový den přinesl Pražanům nevšední zážitek: středně velká jednotka americké armády „Dragouni“ (údajně asi 500 vojáků) se na přesunu z manévrů v Pobaltí přes Polsko a Česko vracela po vlastní ose na svou základnu v Bavorsku. Během přesunu se jednotka zastavila v Praze a jejích asi sto dvacet bojových a doprovodných vozidel bylo zaparkováno na rozsáhlém nádvoří ruzyňských kasáren. Byly to většinou čtyřnápravové obrněné transportéry „Stryker“ a lehce pancéřovaná terénní vozidla „Humwee“ - nástupci slavných džípů - s rozmanitou výzbrojí. Byly tam také mohutné pětinápravové motorové podvalníky pro transport obrněných pásových vozidel, některé s nástavbou velkokapacitních cisteren a šestikolové těžké terénní náklaďáky dost podobné našim novým vojenským „tatrovkám“. Od rána do kasáren proudily tisíce Pražanů od zastávek autobusů MHD i od vzdálené zastávky tramvají u Divoké Šárky. Celé okolí dolní Ruzyně bylo plné zaparkovaných aut; motoristé kteří přijeli později, museli parkovat poměrně daleko. Do kasáren – uvítat americké „Dragouny“ - přijela z Plzně kolona historických bojových amerických vozidel z II.světové války; byly v ní zejména světoznámé jeepy Willys, větší terénní vozidla Dodge, třínápravové studebackery a GMC, polopásový obrněný transportér „half track“ a několik šestikolových obrněných aut - s posádkami českého „military clubu“ v historických spojeneckých uniformách s tehdejšími americkými prapory (tehdy ještě jen o osmačtyřiceti hvězdičkách - na rozdíl od současných padesáti). Viděli jsme historické spojenecké uniformy - americké, britské i kanadské - a ukázky výbroje ze čtyřicátých let. Pozornost budil asi pětiletý chlapec oblečený do battle-dressu s iniciálkami „MP“ na kovové přilbě; seděl docela pokojně na kapotě tátova džípu a uculoval se na četné fotografy. Zaslechl jsem, že na koních prý přiklusal oddíl jezdců pověstné historické „Sedmé kavalerie“ ve svém pestrém oblečení - uvítat současnou jednotku U.S.Army.
Stovky amerických vojáků – pěšáků, ale i „mariňáků“ (U.S. Marinners = námořní pěchota), zdravotníků a vojenské policie (Military police) ve svých žlutohnědých polních uniformách s mimikry („maskáčích“), se stejnobarevnými kšiltovkami a ve žlutohnědých vysokých kanadách - se shromáždily na nádvoří, obklopeni tisícihlavým davem nadšených příznivců i zvědavců. Mezi vojáky měly poměrně velké zastoupení ženy; jejich výstroj byla úplně shodná s jejich mužskými kolegy ve zbrani; ani ve výcviku prý nemají žádné úlevy. Ještě větší zastoupení měli černí příslušníci armády; byli mezi nimi vojáci z Texasu i na příklad z Hawaie . Bez ohledu na větrné a občas i deštivé počasí panovala všeobecně dobrá nálada; každý se chtěl s vojáky vyfotit-a kdo jen trochu uměl anglicky, snažil se si s nimi popovídat. Vojáci vysazovali děti na svá bojová vozidla a ukazovali jim útroby obrněných transportérů. Pozornost budil téměř dvoumetrový seržant černé pleti, s nímž kontrastovala jeho poměrně drobná kolegyně - rovněž černoška. Oba se přátelsky usmívali svými bělostí zářícími zuby. Mezi ženskými vojáky byly velmi sympatické a pohledné osoby. Na otázku není-li pro ně ten náročný vojenský výcvik a služba v armádě příliš těžká, odpovídaly: „That's O.K.! We are happy here!“ (je to v pohodě! Jsme zde spokojené!)
Ti, kteří se na setkání s americkými vojáky vypravili později, museli odstát dlouhé fronty, než se dostali k jednotlivým bojovým vozidlům a než si mohli jednotlivě povídat s vojáky a vyfotit se s nimi. Je obdivuhodné, že vojáci ve svých lehkých uniformách navzdory dost chladnému počasí s občasnou přeprškou s rozbředlým sněhem dokázali být po tolik hodin přívětiví a veselí, že vydrželi trpělivě pózovat tisícům amatérských fotografů a bavit se celá den s tolika lidmi „lámajícími“ angličtinu.
Z vnitřku jednoho zaparkovaného obrněného vozidla trčel skoro kolmo k nebi jakýsi široký kulatý komín. Nejblíže stojící voják mi vysvětlil, že to je hlaveň velkorážného „hmoždíře“, který vystřeluje projektily pod vysokým elevačním úhlem - ještě vyšším, než houfnice. Člověk si řekne: kéž by už nikdy ze žádného „laufu“ nebylo stříleno, kéž by všichni vojáci byli jen „pro parádu“!
Pro Simeona napsal Karel Voplakal
