Duchovní život je životem proměny

Gn 22,1-18

Mk 9,2-10

2. neděle postní

První kniha Mojžíšova nabízí obrazy z prehistorie nejen izraelského, ale vlastně veškerého lidstva. Klíčovou roli v této, pro nás temnotami nevědomí zastřené době, sehrává Abraham - tento Boží vyvolený, první z patriarchů; ten, jenž rozmlouval s neznámým Bohem, ba co víc, uvěřil v něho a hlavně Jemu, a pro svou víru v nemožné, se stal praotcem svého lidu.

Kolikrát dokázal svoji důvěru v tohoto neznámého Boha – nejprve, kdy již v již kmetském věku opouští své zabydlené pastviny u města Ur, aby spolu se stády ušel stovky kilometrů přes poušť na sever do Cháranu. Odtamtud se podle Hospodinových pokynů znovu vydá na cestu - na jih, aby se usídlil v Kanánu. Mnohokrát hovořil s Hospodinem a vždy se mu dostalo důkazu, že tento Bůh splní, co slíbil. Nejzřetelněji při vyplnění příslibu, že se jemu, starci, a neméně staré Sáře, narodí syn – ba co víc, že: „jeho potomstva bude jak hvězd na nebi, jako písku na břehu moře“. Dalo by se říci, že Abrahám už má vše, užívá si svých kmetských let v bohatství a v radosti ze svého milovaného syna. A do toho přichází ona nepochopitelná výzva: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“

Tento nepochopitelný, neskutečně tvrdý, krutý příkaz dává Hospodin – ten, který Abrahámovi slíbil četné potomstvo! (Než pokročíme v textu dále, nemělo by nám uniknout, co mu bezprostředně předchází: „Bůh zkoušel Abrahama a řekl …“ Je zde řeč o zkoušce – a tento výraz, toto slovo pro nás může být zavádějící. Na Boha nelze přenášet naše zkušenosti z běžného života. Bůh nás nezkouší, aby zvěděl, co vydržíme – on nás zná lépe, než my sami sebe. Bůh zkoušky dopouští, abychom my, tím, že musíme překonat leccos těžkého, náročného a nesnadného – nebo dokonce bolestného, jsme sami dozráli a dorostli potřebných kvalit. Jinými slovy: „Boží zkoušky nejsou „pro Boha“, ale „pro nás“).

Vraťme se k onomu Božímu příkazu. „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“

Možná nás na „první poslech“ zaujme ono: „svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ“ – podobná slova jsme slyšeli v evangeliu při Proměnění Pána: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“

Abrahám žil v 19. stol. př. Kr., a ačkoli je Izák předobrazem Božího Syna (zemře na stejné hoře – Moria je vrchol chrámové hory v Jeruzalémě; sám si nese dříví k oběti, tj. kříž aj.), o tuto paralelu v dnešním textu nejde. Oč tedy jde? O bezvýhradnou poslušnost a důvěru v Hospodina. Řekne: „Jdi a obětuj!“ a Abraham skutečně jde. Co se asi dělo v jeho srdci a mysli? Dovedeme si vůbec představit všechny ony pochybnosti, nejistotu, bolest a jistě i chuť odmítnout tomu zvláštnímu Bohu tento nesmyslný příkaz? O tom Písmo nic neříká, ale zkusme se vžít, vcítit do toho, co Abraham prožívá.

Hospodin - Bůh je Bohem paradoxů. (To už řekli už mnozí přede mnou.) Jak se slučuje požadavek oběti jediného syna s příslibem četného potomstva? A jak se to slučuje s Božím zákazem lidských obětí?

U Boha nemůže pracovat s naší logikou, ani s našimi zkušenostmi. Bůh je vždycky jiný. Neříká snad Hospodin: „Moje myšlení není jako vaše myšlení, moje jednání není vaše jednání?“ Abrahám, který má za sebou už tolik přesvědčivých důkazů o Boží síle a moci, o Božím milosrdenství, naštěstí neuvažuje jako my. Ráno vstane, připraví dříví k oběti, naloží vše na osla a jde. Jistě ne bez vnitřních zmatků, bez otázek a pochybností. Důležité je, že jde. Že poslechne Hospodinův příkaz.

Po třech dnech (Tři dny – tři dny pochybností, nejistoty, bolesti, zmatků – podobně i tři dny trvaly pochybnosti a bolest po Ježíšově smrti.) vyvede Hospodin Abraháma s Izákem až na horu: Nechá jej připravit oltář. Připravit dříví k oběti. Co víc, spoutat Izáka. Položit jej jako obětního Beránka na oltář. Až do poslední, do nejzazší chvíle, jej nechá vykonávat ten prapodivný příkaz. Teprve až když se už ruka s nožem napřahuje, zadrží Abraháma. DOST! Teď už vím, že se bojíš Hospodina, že mu neodpíráš svého syna, svého jediného, milovaného Syna.

Proč tak těžká zkouška? Proč nezastavil Abraháma dříve?

Stejně tak se lze ptát o 2000 let později, v případě jiného jediného, milovaného Syna. Na Golgotě Hospodin nezastaví ruce katanů a nechá Ježíše obětovat na oltáři kříže. Ježíše – Beránka Božího. Obětuje jej za celé lidstvo. Proč? Z lásky k člověku. Jinou odpověď nemáme, ale žijeme z této oběti, či ještě lépe: žijeme díky této oběti.

Dříve však, než dojde k této největší tragedii v dějinách – ruce hříšného člověka, tohoto pozemského tvora, zabijí samého Boha – dojde k události Proměnění Páně na hoře.

O této události hovoří rok co rok evangelium 2. neděle postní. Proměnění Páně byl zážitek, který překračoval hranice přítomného – Bůh jakoby na chvíli odkryl roušku tajemného a ukázal ohromeným učedníkům Krista oslaveného.

Ježíš se před jejich zraky proměnil. Jeho šat oslnivě zářil, stejně jako jeho tvář, celý jeho vzhled.

Na hoře Tábor se setkali s Ježíšem, Božím Synem. Ne s tím Mistrem, kterého znali dole v údolí; s tím, který sice dělá zázraky, uzdravuje, ale je jedním z nás, na naší, lidské úrovni. Na hoře Tábor došlo k proměnění. K odhalení Ježíšovi nebeské identity. To ostatně potvrzuje hlas z nebe. „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte…!“ Možná proto, že židovský Zákon požaduje ke každé události dva svědky, Bůh sesílá Mojžíše a Eliáše. Mají mnohé společné: oba už jsou v Boží blízkosti, oba byli vůdci Izraele, dokonce je oba spojovala stejná hora – Sinaj (Choreb), kde se oba setkali s Bohem.

Učedníci vidí v jasu tváře Ježíše samého Boha, ale budou ještě potřebovat mnoho času a darů Ducha, než pochopí. Zatím se zmohou na pouhé: „Je nám tady s tebou dobře!“ Netrvá dlouho, snad jen okamžik a oblak (který je znamením Boha) jim jej vezme z očí a oni opět stojí pod galilejským sluncem na hoře a Ježíš, stejný jako před chvílí, jim namísto odpovědí na tolik otázek, které se jim derou na rty, dává jediný příkaz. „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ Namísto objasnění, další otázky… (Co znamená „vstát z mrtvých? Co to vůbec všechno znamená?)

My jsme často v podobné roli, jako oni učedníci. Ježíš nás také s sebou bere na ty „naše hory“, zjevuje se nám v různých situacích a okolnostech. A my jsme neméně natvrdlí, jako učedníci. Nechápeme a nerozumíme. A přece je zde rozdíl. Vždyť my můžeme být svědky Kristova proměnění každý den. Ne na hoře, ne za dramatických okolností. Každý den můžeme být svědky jiného – a přeci ne nepodobného, proměnění. Při každé mši sv.! Každá Eucharistie je proměněním Páně! A co víc – i při každém křtu dochází k proměně starého člověka? A podobně i ve svátosti smíření, což nejsme uzdraveni a proměněni?

Duchovní život je životem proměny. Starý člověk v nás se má znovu a stále proměňovat v člověka nového. K tomu nám Pán dává neustále příležitost. Je však třeba být jako Abrahám – vydat se do neznáma, mnohdy proti vší logice. Bůh před nás staví náročné úkoly, to je pravda. Ale právě díky jim rosteme – ve víře, v lásce. A také, jak věřím, zrajeme ke svému definitivnímu proměnění.

Jiří Vojtěch Černý