Důležité je zachovat si život věčný

Nm 11,25-29

Mk 9,38-48

26. neděle v mezidobí

„Eldad a Medad prorokují v táboře“ - slyšeli jsme v prvém čtení stížnost izraelitů na poušti. A v evangeliu: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem.“

V obou případech se jedná o stížnost, pohoršení (a nejspíš i závist) těch, kdo jsou přeci žáky a učedníky, kdo jsou, či spíše, cítí se být, vyvolenými - nejprve Mojžíše, poté i Ježíše. „Je tady někdo, komu se nedostalo té cti učit se u tebe a následovat tě, někdo, kdo k nám a mezi nás nepatří, a on přesto káže, prorokuje, ba dokonce uzdravuje - co ty na to Pane, měl bys jim to zakázat, to se přece není fér. Jen ty Mojžíši, jen ty, Ježíši, a potom samozřejmě my, vyvolení, máme právo ve tvém jménu učit, napomínat, uzdravovat.“

Copak asi vedlo tyto žáky k této stížnosti? Touha po čistotě učení a obava z jeho možného zkreslení? Nikoli. Pravým důvodem této roztrpčené stížnosti je obyčejná žárlivost. Kdosi, kdo nepatří mezi nás, kdo není vyvolený jako my, si troufá činit to, co přece může jen náš Mistr - a mezi řádky cudně zamlčeno – také my. K žárlivosti pak můžeme přidat další zavrženíhodnou vlastnost, totiž závist. Něco na způsob: „My, my vyvolení, se tady namáháme, my chodíme s Pánem, my neseme na svých bedrech všechnu tíhu svého povolání a teď si přijde někdo úplně cizí a dělá to, na co si my ani netroufneme.“ To je docela obyčejná žárlivost na schopnosti a úspěch těch druhých, žárlivost, kterou jsme bezesporu zažili i každý z nás, proč si to pravdivě nepřiznat. Divil bych se, kdyby vám tato reakce žáků a učedníků něco nepřipomínala. A co na tuto žárlivou kritiku Mojžíš a Ježíš? Ti nejsou z našeho těsta, ti nás přesahují svoji velkorysostí i pokorou. Nerozčilují se, nezakazují. Jsou moudřejší, než jejich žáci, nejsou spoutáni závistí, nejsou domýšliví, a nežárlí. Vidí kousek dál, dopředu, a ví, že slovo vyřčené ve jménu Božím, má účinnost, nezávislou na tom, kdo je vyslovuje. „Není důležitý posel, ale poselství, které hlásá.“ A hlásá-li někdo Boží poselství, pak jeho obsah nemůže být scestný, nepravdivý, jakkoli může být jeho hlasatel nemoudrý, ubohý, či pouze jiný, než bychom si představovali a přáli. A nebo ještě jinak. Není podstatné k jakému společenství, k jaké straně kdo patří – podstatné je, na čí straně stojí. Zda na straně Kristově – na straně dobra, pravdy a lásky; či na straně zla, lži a popírání všeho božího. K tomu, abychom stáli na správné straně nepotřebujeme mít tu „správnou legitimaci“ - jak je ošidné takové vymezování se - ale spíše je třeba mít „srdce na správném místě“.

A pak je tu ještě jeden aspekt. Špatná činnost může zkazit i dobrého člověka, ale dobrá činnost - a jaká může být jiná, je-li prováděna ve jménu Páně - může povznést a napravit i člověka, který není příliš dobrý a ideální. „Kdo vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ A na straně druhé – možná pro nás dobře, že to zní tak nesmlouvavě a výhružně: „Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těch nepatrných, těch, kteří věří ve mně, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ Jak nekompromisní dokáže Ježíš být, jde-li o podstatu. Kdo neodpírá Božímu slovu, kdo nepopírá Boha, kdo se nezpěčuje Boží prozřetelnosti, kdo nezavrhuje křesťanskou morálku - ten nemůže být proti nám. Ten je s námi, i když si to možná vůbec neuvědomuje a neví o tom.

Uvedená reakce Ježíše Krista: „Kdo není proti nám, je s námi“ mne přenesla do minulých let: jak nemoudré a ubohé, plné nenávisti bylo ono komunistické krédo: „Kdo není s námi, je proti nám!“ To není slovíčkaření, zkuste si dát tyto dva výroky vedle sebe. Ten prvý, Kristův, je pozitivní – kdo se nevymezuje proti nám (proti Bohu) je vlastně s námi (a s Bohem). To má svoji vnitřní logiku – nelze popírat to, co sami hlásáme, byť to hlásá někdo jiný, než my. Zatímco ono druhé: „Kdo nejde s námi, kdo nepíská, jak velí strana, je náš třídní nepřítel... to jsou slova plná zloby a nenávisti. A není to tak dávno, co se ve jménu tohoto hesla vylučovali lidé ze škol, vyhazovali ze zaměstnání, či dokonce zavírali do kriminálů. Mocní minulého režimu neměli onu velkorysost a moudrost vůdců izraelského národa, měli jen svoji malost, ubohost a hlavně strach.

Evangelium ovšem pokračuje dále a v jeho závěrečná pasáž je pro nás teprve nepochopitelná a hlavně, nestravitelná. Mám na mysli onu Kristovu výzvu: doslova se odříznout ode všeho, co nás vzdaluje od Boha, od Božího království. To snad je příliš tvrdý požadavek: mrzačit se pro pokušení.  Naštěstí jde o příklady, které Ježíš dává - jsou toliko obrazné, dozajista mu nejde o žádné sebemrzačení, ale ona dramatická extrémnost má poukázat, jak má být náš boj se zlem - a to ať má jakoukoli podobu - radikální. Tak nesmlouvavě radikální, že od všeho, co nás odvádí, či mohlo by nás odvádět: - od Boha, od víry, od života v pravdě, se musíme odstřihnou, odříznout, odpoutat, a to zcela kategoricky a nemilosrdně. Nepopírám, že je nesnadné a mnohdy i bolestné, odtrhnout se, od věcí, příležitostí a skutků, které jsou nám příjemné a které mají v našich očích značnou cenu. Ale, nepřeslechněme ono Kristovo: „Je lépe, než přijít o život věčný.“  Netřeba hned brát do rukou skalpel, nůž či sekeru; stačí mnohdy jen odvrátit pohled, vypnout televizi, opustit nevhodné stránky na internetu. Nebo odejít ze společnosti, která pošlapává hodnoty křesťanské morálky, která zlehčuje a zesměšňuje to, co by nám mělo být (a Bože dej, ať je!) drahé a nedotknutelné. (Ať jde o ideje, nebo o krásu čisté, nezkalené lásky...) Jde zkrátka o to, utnout včas onen proud zla, který nám hrozí uštknutím; odvrátit se od toho, co je pro náš duchovní život nezdravé. Protože život - věčný život, je tou největší hodnotou a vše, co jej ničí, zabíjí; tedy hřích - ať už se tváří jakkoli nevinně, poutavě a líbezně - a tuto mystifikaci a maskování zla ďábel dokonale ovládá - je nutno od sebe odhodit, odvrhnout, zříci se ho. A ještě závěrem: my nemusíme mít obavy, že hřích včas nerozpoznáme. Ať si budeme rozumem namlouvat cokoli, vlastní svědomí nás zavčas samo varuje. Jsme schopni hřích včas rozpoznat světlem svého rozumu a jsme schopni zavčasu od něj utéci s pomocí své vůle. Říkám úmyslně utéci, ne s ním bojovat, protože naše vůle je nezřídka velmi slabá a pro naší spásu je bezpečnější před hříchem utéci, než s ním koketovat a vést dialog. To totiž v sobě skrývá velké nebezpečí. (Možno vzpomenout na hned první hřích – tehdy v ráji – nebylo by ho, kdyby se Eva nedala s hadem do řeči. Zde bezezbytku platí úsloví: „kdo uteče, vyhraje“. Zde útěk není projevem slabosti, ale naopak, projevem vnitřní síly – to jen na okraj...) Odpoutání se od poznaného zla se musí udělat rázně a ne odkládat na dobu příhodnější. To už by totiž mohlo být pozdě. Není tedy třeba se mrzačit odsekáváním údů a vylupováním očí. Ty samy o sobě nejsou zdrojem zla a hříchu. Pramen špatných činů a přitakání ke zlému spočívá v naší vůli. Tu, obrazně řečeno, musíme mrzačit. Tím, že nepodlehneme jejímu diktátu; tím, že nepodlehneme svodům zla, které bývá tak lákavé; tím, že si učiníme jisté násilí a odpoutáme se od toho, co je nám sice příjemné, ale o čem nám svědomí vypovídá, že nám škodí. Důležité je přece zachovat si život, život věčný, a to nepůjde samo a snadno, ale pouze za tu cenu, že si leccos dokážeme odříci, že se lecčeho dokážeme vzdát.

Jiří Vojtěch Černý