Dvě rozdílné - a přece podobné víkendové události letošního září
Neděli 20. září jsme s manželkou prožili v Mníšku pod Brdy, kde se konalo slavné biřmování pěti dívek z farnosti. Všechna místa v mníšském kostele byla obsazena. Biskupská mše s udílením svátosti biřmování byla velkou a významnou událostí pro farnost a celé okolí. Místní duchovní správce Otec Jan Dlouhý velice ocenil práci místní katechetky, která pětici děvčat velmi pečlivě a intenzivně připravovala k přijetí této svátosti.
Když na počátku mše svaté vítal v kostele Otce biskupa Václava Malého, prohlásil v žertu: Nestává se často, aby „dlouhý“ vítal „malého“.
Mezi dívkami, které byly připraveny přijmout tuto konfirmační svátost, byly i dvě naše vnučky - gymnasistky Klárka a Markéta. Markéta spolu s další dívkou se ujaly přednesu obou mešních čtení, její sestra Klára s další kamarádkou přinesly při mši svaté obětní dary. Rodiče dvojčat – naše dcera Monika spolu se zetěm Petrem - se střídavě pomodlili mešní přímluvy.
Klárka i Markétka si za kmotry k biřmování vybraly své křestní kmotry (tetu a kamarádku své matky), které je před téměř patnácti lety přinesly k přijetí první svátosti života – a za své patrony sv.Františka a sv.Annu.
Matka těchto našich biřmovanek při této příležitosti obdržela jmenování na ředitelku Charity. Pro nás, její rodiče i pro její sourozence to bylo nečekané, ale milé překvapení: předtím se nám s tím nepochlubila. Není to jistě snadná funkce; Bůh jí přitom žehnej!
Na závěr se Otec biskup u kostelních dveří s každým účastníkem bohoslužeb osobně rozloučil. Po skončení obřadů byli všichni návštěvníci kostela pozváni na agappé do farní zahrady, kterou pan farář natrvalo zpřístupnil věřícím farnosti.
Den předtím, v sobotu jsem byl na Jihlavsku na pohřbu paní učitelky Vlasty Pastýříkové, která mne před sedmdesáti lety učila v první a druhé třídě obecné školy. Zemřela tiše před týdnem ve věku devadesáti šesti let. Byla to vzácná žena, moudrá a velmi laskavá ke všem. Bohužel poslední tři roky po nešťastném úrazu (fraktuře pánevních kostí) už vůbec nemohla chodit, ale byla velice trpělivá a stále dobré mysli - a sílu ve svém kříži a trápení čerpala z modlitby a přijímání. Poslední léta svého požehnaného života prožívala v Domově seniorů ve Ždírci u Polné. Mnohokrát jsme ji tam navštívili - a s radostí jsme pozorovali, že jak spolupacienti, tak i sestry a další personál Domova ji zřejmě měli rádi, respektovali ji a vážili si jí.
Posílám dva obrázky z jedné mé předloňské a z loňské návštěvy u ní v Domově pro seniory ve Ždírci u Jihlavy; bohužel při posledních letošních návštěvách jsme si spolu už moc nepopovídali; to už žila duchem v jiném, lepším světě.
Při smutečním obřadu byl kostel v Jamném zcela zaplněný. Pan farář při homilii prohlásil: „Jeden můj kamarád mi kdysi řekl: Jestli chceš mít jednou slavný pohřeb, musíš umřít mladý, dokud jsi pro lidi zajímavý a důležitý, dokud žije mnoho tvých známých a přátel, dokud od tebe lidé mohli něco očekávat! A vidíte- tato velmi stará paní učitelka tuto teorii nepotvrzuje: dožila se naprosto výjimečného věku, žádný z jejích vrstevníků už nežije –a přece její pohřeb je krásný a slavný! Tolik lidí se s ní přišlo rozloučit! Chcete-li, aby i vás jednou přišlo mnoho lidí doprovodit na vaší poslední cestě a aby se i o vás po vašem úmrtí dobře mluvilo, je třeba jen toto jediné: žít tak, jak žila ona - aby si vás lidé mohli vážit a tak jako ji vás mohli mít rádi…“
Věříme, že nyní už v ní máme přímluvkyni v nebi.
Requiescat in Pace! Odpočinutí věčné dej jí Pane – a Světlo věčné ať jí svítí!
Amen!
Karel Voplakal
Prožijte nezapomenutelnou předvánoční atmosféru na místě, kde poprvé zazněla koleda Tichá noc
