Eucharistii přijímáme nejen do úst, ale i do svého nitra

Přísl  9,1-6

Jan 6,51-58

20. neděle v mezidobí

Dnešní biblické texty začínají úryvkem z knihy Přísloví, která mluví o moudrosti – moudrost je zde personifikována jako ta, která připravila královskou hostinu. A nyní zve všechny: „Pojďte, můj pokrm jezte, víno mnou nalité pijte. Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!“ V duchu tohoto textu je tedy moudrým (opak dětinství) ten, kdo chléb a víno připravené shůry jí. A plodem tohoto pokrmu je život – ne pouze fyzický, ale naplněný poznáním – Boha, druhých, sebe sama.

Symbol nebeského pokrmu je tématem 6. kapitoly Janova evangelia, kde se už čtvrtou neděli Ježíš představuje jako chléb živý, který sestoupil z nebe. Mystik Jan zachycuje Kristova slova, ukazuje na Krista jako na Božího Syna, dokonale sjednoceného s Bohem, který se dává jako pokrm života a k životu (věčnému). Jakobychom zaslechli ozvěnu slov prologu jeho evangelia: „Na počátku bylo Slovo – a slovo se stalo Tělem.“ A toto „ztělesněné slovo“ se představuje svým posluchačům: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky! A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“  Já jsem: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe.“ Jsem darem od Otce, jsem pokrmem k životu. Jsem chléb obětovaný za život světa. Příliš silné sdělení na to, aby mohlo být bez výhrady přijato. Reakcí Kristových posluchačů minulé neděle bylo, že reptali. Dnes, pro změnu, se mezi sebou přou. Zatímco reptání je plodem nespokojenosti, rozepře je důsledkem rozdělení. Odlišných postojů a názorů. Ježíš, ten Ježíš, který stále volá po jednotě a pokoji, je zde zdrojem rozdělení. Ale cožpak i toto nepředvídal, když mluvil o rozdělení, které přinesou jeho slova? (Nepřišel jsem uvést na zem pokoj, nýbrž meč …“ Mt 10,34) Není divu, jeho slova jsou neslýchaná. „Kdo bude jíst mé tělo (v originále doslova maso) a pít mou krev …“

Jíst tělo a pít krev?! Židé jedí pouze maso čistých zvířat – ale maso člověka? Nesmysl. Židé jedí maso obětované Bohu, to je jejich účast na oběti – ale to, že Ježíš je zároveň oběť i obětník? (Lidské oběti Zákon výslovně zakazuje a přinášet oběť smí pouze kněz.) Ježíšova slova: „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev skutečný nápoj …“, nutně ve své době a v dané situaci musela vyvolat pohoršení, pobouření, napětí, vzdor a hněv. „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš nic nevysvětluje, žádné „co, proč a jak“; uzavře rozepři poukazem na důsledky „jedení jeho těla“: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“

Ježíš, chléb z nebe, chléb živý, dává těm, kteří s ním budou mít podíl na oběti Otci, všem, kdo jej přijmou (jako Božího Syna obětovaného za spásu světa; jako oběť Bohu milou; jako chléb nebeský; jako toho, komu se odevzdají, komu svěří svůj život) příslib věčnosti! „Budou mít život věčný a budou vzkříšeni v poslední den …“

Vaši otcové jedli na poušti manu, nebeský chléb – a zemřeli, ale vy, budete-li jíst mé tělo a krev, budete žít navěky. Ježíš slibuje věčný život, zve na nikdy nekončící nebeskou hostinu, avšak s neslýchanou podmínkou: je třeba jíst jeho tělo a pít jeho krev. To jsou slova, která musela být pro jeho posluchače nepřijatelná. (Není proto divu, že jej po eucharistické řeči mnozí opustili, i ti nejbližší.) My, křesťané, kterým se stala eucharistická hostina samozřejmostí, vyznáváme po proměňování tuto skutečnost, vzpomeňte kupř. na „Tajemství víry“: „Kdykoli jíme tento chléb, a kdykoli pijeme tento kalich, vyznáváme tvou smrt a čekáme na tvůj příchod …“ nebo také: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“ Kolik slov z Písma mimoděk opakujeme, aniž bychom si uvědomovali, co vlastně vyznáváme. Stejně tak, kdykoli přistupujeme ke svatému přijímání, jen stěží si uvědomujeme, co vlastně konáme. Eucharistický folklór nám zastínil holou skutečnost, že jíme Kristovo Tělo a (v případě přijímání podobojí) pijeme jeho krev. „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev skutečný nápoj.“

Při svatém přijímání přijímáme eucharistii nejen do úst, ale i do svého nitra, a tak se skutečně sjednocujeme s Ježíšem. Pak jsme Jeho - Kristovi, pak i pro nás bezezbytku platí slova, která jsme slyšeli: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne…“ - Bude žít ze mě, bude žít ve mně, bude mít se mnou podíl na nebeské hostině… S jakým pohnutím bychom měli odpovídat při svatém přijímání své „Amen“ (= ať se tak stane; tak jest) na „Tělo Kristovo“ a říkat ono: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“

Jiří Vojtěch Černý