Eutanázie? Je třeba bít na poplach!
Dění v poslanecké sněmovně je pro většinu společnosti něčím tak vzdáleným, jako, co já vím, život obyvatel na Novém Zélandu. Ovšem, zatímco zákony Nového Zélandu se nás v ničem nedotýkají, zákony schválené v Poslanecké sněmovně zasahují – a to mnohdy citelně, do našeho života. A i když nejsme poslanci, máme možnost, a dost dobře možná i povinnost, se k nim vyjadřovat, byť z pozice lidu a ne zákonodárců; bez hlasovacího práva, ale nikoli bez práva na svůj názor. K tomu, abychom si mohli na zákony, které jsou „o nás a pro nás“ vytvořit správný postoj, je třeba býti objektivně informováni. Chci poukázat na připravovaný zákon, který by nám rozhodně neměl být lhostejný, totiž „Zákon o důstojné smrti“, přesněji o Eutanázii. Proč zrovna mluvím o tomto zákoně? Protože situace v našem zákonodárství spěje k velkému riziku, že bude uzákoněn, schválen – a to by byla, bez nadsázky, přímá cesta do pekel. Naše společnost je ve své většině dezinformována – je třeba poučovat, edukovat společnost, aby se v daném problému dokázala orientovat a tím se také správně rozhodovat. „Důstojná smrt“ – to přece nezní špatně, kdo z nás by si nepřál zemřít důstojně? Jenomže, věc má háček. A tím je matení pojmů. „Důstojná smrt“ je pouze slovní zástěrkou, nadneseným eufemismem, který skrývá „úmyslné (a přece beztrestné) zabití druhého, bezmocného, člověka“. A to je, jak jistě uznáte, jiná.
Od r. 2015, následně 2016, jsou v poslanecké sněmovně opakovaně předkládány návrhy zákona o eutanázii. (Z řad členů ANO a KSČM). Nyní opět probíhá rozprava nad tímto tématem, které rozděluje nejen sněmovnu, ale i společnost. Neinformovaní lidé se spontánně vyslovují pro možnost eutanázie – ale titíž, dostane-li se jim vysvětlení, jak se věci skutečně mají, zpravidla obrátí o 180º. A zase obvyklé proč? Protože zastánci eutanázie se ohánějí zkreslenými (lépe nepravdivými) argumenty.
Nejčastějším argumentem je předejít nesnesitelnému utrpení, bolestem, umírání v nedůstojných podmínkách bez pomoci a zájmu lékařského personálu. Tento argument je pochopitelný, mnoho lidí má smutnou zkušenost s umíráním svých blízkých v nemocnicích, v DD, na LDN, kde jim nebyla poskytnuta odpovídající péče, ani „lidský“ zájem často přetíženého personálu. To je ovšem situace, kterou lze řešit – jak medicínsky – existuje celá škála účinných léků proti bolestem, algeziologie umí pracovat s potlačením jakékoli bolesti; tak systémově – dobrou organizací léčebné péče a nastolením etických principů do práce zdravotnického personálu.
Dalším argumentem je „právo na rozhodnutí o ukončení života“. Toto „právo“ má i sebevrah – a můžeme s jeho jednáním souhlasit? Stejné „právo na rozhodnutí“ mají i ženy rozhodující se pro interrupci (interrupce= přerušení; potrat= ukončení, života nenarozeného). Pominu-li etický a morální aspekt, kolik žen trpí následnou neplodností a postinterupčním syndromem. Jde o zabití dítěte, ať se nám to líbí, či nikoli. V eutanazii jde také o zabití člověka a výsměchem je odpověď navrhovatelů zákona, že toto „usmrcení z milosti“ mají provádět lékaři. Ti lékaři, kteří jsou odborně připravováni na léčení a záchranu života, mají mít stejnou „odbornost“ i na zabíjení. Ti, kteří jsou vázáni Hippokratovou přísahou, ji mají z moci práva vědomě porušovat? (Poznámka pod čarou – v zemích Beneluxu, kde je eutanázie uzákoněna, je nezpochybnitelně prokázán nárůst sebevražd a depresí mezi lékaři, kteří eutanázii propagují. Ovšem i zde mají lékaři akceptované právo z důvodu svědomí odmítnout eutanázii provést, a někde je těžké takového lékaře najít.) Další námitkou zastánců eutanázie je častá frustrace nemocných a starých lidí z bezmocnosti, z toho, že jsou na obtíž, že jejich život ztratil smysl. I zde je řešení, byť nesnadné a dlouhodobé – ve změně pohledu společnosti na staré, nemocné a handicapované a hlavně v tom, o čem mluví Desatero – v dříve samozřejmé péči dětí o rodiče. (Zákonem vymáháme péči rodičů o děti, postihujeme neplatiče alimentů, ale přehlížíme a tolerujeme nezájem dětí o rodiče.) Smysl života lze najít i na „smrtelné posteli“, pokud byl předchozí život postaven na jiných hodnotách, než pouze materiálních. Pokud od starých a nemocných lidí – a to i často – slýcháme, „já už chci zemřít“ – pak to není ani tak volání po smrti, jako po pozornosti, péči a lidské účasti. Pokud se takové pomoci lidem dostane, o odchod ze života nežádají. Nesčíslněkrát se lze o této pravdě přesvědčit v hospicích – ať kamenných, či mobilních, kde lidé v terminální fázi života kupodivu (!) toto přání nevyslovují. To je jasný důkaz pro to, že kvalitní péče o nemocné a umírající je cestou ke zkvalitnění poslední etapy života, která může být prožívána pokojně a důstojně a není zapotřebí život úmyslně ukončovat. Na této, tak dobře ověřitelné a léty praxe prověřené skutečnosti, je třeba postavit argumentaci proti uzákonění eutanázie. Cituji závěr vystoupení MUDr. Svatošové v Poslanecké sněmovně: „NEPOTŘEBUJEME ZÁKON O EUTANÁZII! POTŘEBUJEME KVALITNÍ A DOSTUPNOU PALIATIVNÍ PÉČI, a v neposlední řadě I UZDRAVENÍ MEZILIDSKÝCH VZTAHŮ.“
Na závěr ještě dodám, že dalším, neméně závažným a varujícím argumentem proti eutanázii je reálné nebezpečí rozmělnění právních požadavků, nebezpečí „kluzkého svahu“ – zde máme jasné důkazy ze zemí, kde se eutanázie legalizovala. Zatímco na počátku bylo zapotřebí splnit podmínku výslovného souhlasu, je tento dnes obcházen „předpokládaným souhlasem“ a rovněž dřívější podmiňování ukončení života terminálním stavem, ireverzibilním stadiem pokročilé nemoci, postačuje dnes jako důvod „unavenost životem“ a vyčerpáním všech požadovaných životních benefitů. („Všechno, po čem jsem toužil, čeho jsem chtěl dosáhnout, jsem už naplnil, nemám pro co žít…“)
V neposlední řadě ještě důvody ekonomické: (peníze jsou vždy až na prvním místě); za snahou o uzákonění eutanázie skrývá latentní snaha společnosti zbavit se svých starých, nemocných, neproduktivních členů, které odčerpávají z rozpočtu pro ony zdravé a produktivní. (To snad bez komentářů, i ti, kteří dnes pro zákon hlasují, budou jednou staří a bezmocní a jejich dnešní slepota se jim může vrátit, až o nich budou rozhodovat ti, které sami nakazili mentalitou ekonomické arogance.)
Téma eutanázie je samozřejmě mnohem širší, než se dá postihnout, je třeba mluvit o rozdílech mezi asistovanou sebevraždou, o ukončení léčby, ale také dystanazii – ale o tom jste mohli slyšet z úst té nejpovolanější – Marie Svatošové. Věřím, že jste si její přednášku nenechali ujít.
Jiří Vojtěch Černý
