Hlasatel Kristův není povolán k vládě, k domýšlivé ješitnosti a moci, nýbrž ke službě

Sk 13,13-25

Jan 13,16-20

Čtvrtek po 4. velikonoční neděli

Včera jsme ve Skutcích apoštolských byli svědky povolání sv. apoštola Pavla k službě hlasatele Kristova, a dnes už čteme o tom, jak své povolání vykonával. A dělá to velmi moudře a pokorně – je vidět, jak s ním v něm působí Duch Boží. Posadí se jako jeden z mnoha v sobotu do synagógy a účastní se, jako zbožný Žid, bohoslužebných obřadů. Více méně počítá s židovským zvykem, který velí dát z úcty slovo nově příchozímu soukmenovci. Už to je zajímavé a poučné. Nepřichází s rámusem, s halasnou agitací, nevnucuje druhým hned, co prožívá on sám, ale počká si, až dostane slovo, a svým uváženým vystupováním dodá větší věrohodnosti svým slovům. A začíná, mohli bychom říci „od Adama“. To je ostatně orientální zvyk, opakovat před každým projevem o Hospodinu všechny jeho velké skutky a Pavel tím jenom dokazuje svoji pravověrnost i zběhlost ve znalosti Zákona a dějin spásy. Teprve po tomto věroučném a historickém úvodu přechází k tomu, co je převratné, nové, neslýchané: „Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli Spasitele Ježíše.“ To je to vrcholné sdělení, to je vrchol Pavlovy katecheze. Na dějinách spásy, na prorocích dokazuje, kdo je tím Mesiášem, kterého stále židovský národ očekává. Že je to Syn Boží, Ježíš Kristus, ten, který byl z vůle Velerady ukřižován.

Sv. Pavel je neohroženým a nesmírně schopným hlasatelem Kristovým. Dostal jednak do vínku náležitou intelektuální a řečnickou výbavu, jednak a především, však dostal dary Ducha sv. Je největším služebníkem Božího slova v dějinách církve. A tím se dostáváme k dnešnímu evangeliu. I zde se mluví o služebníku. Dokonce Kristus názorně ukazuje, jaký má služebník být. Nesmí zastiňovat svého Pána, nesmí mluvit o sobě, ale o tom, od něhož je poslán. Nesmí vyvyšovat sebe, ale toho, jemuž slouží. Musí se umět sklonit, ano, i pokořit, a mýt těm druhým nohy, tedy konat služebnou práci.

Být heroldem Kristovým, být Jeho služebníkem, není ani trochu snadné. Vidíme to i na osudech apoštolů, vidíme to i na dalších Pavlových osudech. Kolikrát dostal výprask, co posměchu a nepřízně mocných si užil! Ale být služebníkem Kristovým je také poslání nad jiné sladké a vznešené, takže zastíní všechny nepříjemnosti a nesnáze spojené s hlásáním Božího slova.

Kristus své vyvolené pověřuje k pokorné a nezištné službě. Tím, že umývá učedníkům nohy, dává jim příklad, jací mají být, jakého ducha mají mít. Ducha nezištné, pokorné služby. Hlasatel Kristův není povolán k vládě, k domýšlivé ješitnosti a moci, nýbrž ke službě.

Tento Kristův evangelní příklad je dodnes aktuální. Je určen všem v církvi, od papeže počínaje, přes biskupy, až po posledního faráře. Být církevním představeným, hlasatelem Božího Slova, znamená být zde pro druhé a sloužit jim v duchu pokory, nezištnosti a skromnosti.

Jiří Vojtěch Černý