Hledat v událostech Písma svatého i v příbězích našeho života své místo
Lk 22,14-23,56
Květná neděle
Dvakrát čteme o této neděli evangelium, to prvé zachycuje atmosféru při Kristově vjezdu do Jeruzaléma, kde je oslavován jako „ten, který přichází ve jménu Páně“ a zástupy je oslavován jásavým „Hosana Synu Davidovu!“. Ve druhém, v rámci pašijí, zní zfanatizované „Ukřižuj, ukřižuj!“ Dvě evangelia, dvojí zvolání, dva průvody. Co mají společné, co je spojuje, je ten, který stojí uprostřed – Ježíš Kristus. On je středem dějin spásy; co víc, On je středem i našeho života, a to bez ohledu na to, zda si toho jsme, či nejsme vědomi.
Zmínil jsem dva průvody – ten o Květné neděli plný očekávání a jásotu a o Velkém pátku, plný zloby a nenávisti.
Průvod, to je množství lidí, zcela anonymních, ovládaných danou atmosférou a emocemi vyvolanými dějem a tzv. veřejným míněním.
Zkusme si pro dnešek představit sebe sama uprostřed tohoto davu. Kde bychom asi stáli? Kam bychom se pomyslně zařadili, kde by bylo naše místo? Troufám se domnívat, že většina z nás by stála stranou. Buď bychom byli těmi lhostejnými, vždyť: „Co je nám do toho? To se nás netýká. Ještě bychom se mohli do něčeho zaplést“; nebo bychom zaujali alibistické a spíše kritické stanovisko, typu: „Má, o co si koledoval, neměl tolik provokovat“, apod.
V Lukášově záznamu Pašijí máme zmíněny i některé účastníky Kristova dramatu. Tak kupř. ženy, které se dojímají nad zbičovaným Ježíšem padajícím pod křížem: „chudák, ten ale vypadá, ti ho ale zřídili…“ Tradice zmiňuje Veroniku, ta se vyznamenala svým hrdinským gestem, ale většina stojí opodál a mlčí. Důvodem jejich mlčení bude: „jen, abych se nenamočil“, nebo, „ještě, aby mne do toho nezatáhli“, případně: „s tímhle já nemám nic společného, to je jeho-jejich věc“. Nenechme se mýlit, to je postoj většiny: stát opodál, anonymně se ukrývat v davu a pouze kritizovat a komentovat.
Dalším, který z anonymity vystoupí, avšak nerad a z donucení, je Šimon z Kyrény – je k nesení kříže, k pomoci Ježíšovi, vojáky donucen. Sám od sebe by určitě nepřiskočil a nepomohl. Šimonovi jsme mnozí podobni svoji neochotou na sebe upozornit, veřejně se angažovat, leda jsme-li něčím, či někým, přinuceni.
To byl pohled na popravčí průvod, ale jemu předcházelo mnoho jiných událostí. Zrada Jidáše při Poslední večeři, (kolik Jidášů v dějinách prodalo své chlebodárce, své nejbližší, za pár stříbrných). Getsemany – ve chvílích pro Ježíše tak těžkých, vedle něho nikdo nestojí, ač své nejbližší učedníky o účast a bdělost prosil, oni spí. Proradná Velerada, ta je kapitolou sama o sobě, ale kolik justičních vražd, kolik podvodů, manipulací s fakty, lží a kompromisů se odehrává na půdách našich soudů, parlamentů a státních institucí?
Dále Pilát, to je rozporuplná postava, ale kolik rozporů, kolik pro a proti, v sobě nosíme my sami? Pilát není zdaleka tak negativní postavou, jak by se na první pohled zdálo. Dobře vnímá, že Ježíš je nevinný, stejně, jako si je s nelibostí vědom, že je, proti své vůli, židovskou veleradou manipulován. Snaží se zachránit nejen Ježíše, ale i své postavení, autoritu a čest. Nicméně, je slaboch a kariérista a tak pod výhružkou udání císaři, raději ustoupí.
V pašijovém příběhu jsou zmíněny ještě dvě postavy. Oněch „lotrů po pravici a po levici“. I my jsme hříšníky, všichni bez výjimky – na které straně Kristova kříže bychom asi byli? Na levici s výčitkou, posměchem a neupřímností: „Když jsi židovský král, zachraň sebe i nás!“ Nebo na levici, s pokorou a lítostí vyznávající: „Uznávám, že jsem hříšníkem, po právu nesoucím následky svého špatného jednání. Prosím, Pane, odpusť mi. Vrať mi nebe, o které jsem se připravil svými hříchy.“ Nepřipomíná vám tento postoj kajícníka ve svátosti smíření? Bude-li naše lítost upřímná, pak uslyšíme slova rozhřešení, ne nepodobná svým obsahem onomu Ježíšovu: „Pravím ti, až přijde tvůj čas, budeš se mnou v ráji.“
Drama Ježíšovy cesty na Golgotu a jeho ukřižování je lemováno ještě dalšími postavami, ne, že by nestáli za pozornost. Zkusme se při dnešních pašijích vžít do děje a provázet |Ježíše na jeho křížové cestě. A nejen to; hlavně si buďme dobře vědomi, že se na tuto bolestnou cestu vydal dobrovolně a z lásky k nám. Že šel na kříž vědomě, aby naplnil své mesiánské poslání. Kříž, který se tyčí na konci jeho křížové cesty, není děsivým popravčím nástrojem, ale symbolem, znamením vítězství a spásy. A pro vítězství nad smrtí - hříchem; pro dar spásy pro všechny lidi bez rozdílu - pro tohle Ježíš přišel a toto se děje skrze kříž. Kříž je znamením Boží lásky k lidem a nástrojem jejich spásy. Kříž je autentickou cestou Krista, ale také každého člověka. Nikdo z nás se svým pomyslným křížům svého života nevyhneme. Ať chceme, či nikoli, kříže, (tj. těžkosti, slabosti, nemoci, bezpráví, nepochopení, pomluvy a utrpení) k životu patří. Kříž není zlovolným Božím trestem či projevem jakési zlomyslnosti Boha, který je na nás sesílá. Kříž je důsledkem našeho lidství, poznamenaného dědičným hříchem.
Co dává hodnotu našemu životu je to, jak se ke svým křížům postavíme. Zda je, podle příkladu Krista přijmeme a budeme prosit o sílu je nést; nebo budeme vinit Boha a všechny okolo nás. Zda zatneme zuby, nebo budeme fňukat. Zda se budeme snažit nalézt jejich smysl, nebo je odmítneme a slabošsky budeme před nimi utíkat, vymlouvat se na kde co a házet je na druhé.
Možná jsem zašel daleko od obvyklého kázání, ale, ono neškodí se zastavit a hledat v událostech Písma svatého i v příbězích našeho života své místo. Nehodnotit a nesoudit ty druhé, ale ptát se po své odpovědnosti, svém podíle na tom, co nás potkává. Cestou našeho života jdeme každý sám za sebe, a jen na nás záleží, kam dojdeme a za co náš život bude stát.
Jiří Vojtěch Černý
