Hledět s úctou na druhé

Sir 3,19-31

Lk 14,7-14

22. neděle v mezidobí

Vpravdě krásná a velmi poučná slova nám nadělilo Písmo sv. v dnešních čteních. Hned to prvé, z knihy Sirachovcovy, je souhrnem poučení o tom, jak potřebná, Bohem žádaná a lidem prospěšná, je ctnost pokory. A o pokoře také mluví Ježíš v evangeliu, konkrétně v příkladu o prvních a posledních místech. Leč nejprve prvé čtení: „Synu, dělej své práce v skromnosti …“ Co to vlastně znamená? Nejspíš to, abychom své činy, své dílo, práci a námahu – ale rovněž i své dobré skutky, své osobní přednosti, nevystavovali na odiv. Abychom konali to, co máme, a konali to v tichosti, bez zbytečného povyku, upozorňování na sebe a zviditelňování sebe sama. Skromnost se neslučuje s chlubením, se sebeprosazováním a touhou být vidět, uznáván, obdivován… (Nejen „v tichosti jíst svůj chléb námahy“, jak říká žalm, ale v tichosti si i na něj vydělat.) „Čím jsi větší, tím víc se pokořuj …“ V čem spočívá ona velikost? Čím se měří? Ani centimetry, ani získaným majetkem či nabytými vědomostmi. Velikost rovněž nespočívá v dosažené výši postů ani ve společenském postavení. V ošidné popularitě a laciné slávě. Jen těžko umíme definovat pravou velikost člověka – vždyť je neměřitelná, neuchopitelná – a přece, snadno rozeznáme, máme-li co do činění se skutečnou osobností nebo rádoby důležitým náfukou. Koneckonců, jedním z atributů skutečné velikosti člověka je, že svou pravou hodnotu nedává na odiv (ale ani ji neskrývá pod maskou falešné pokory), že se nedere do popředí, ale umí v pravý čas ustoupit do pozadí (upozadit se) a třeba i mlčet tam, kde se všichni derou o slovo. „Veliký“ člověk o sobě nemluví (ani nemusí, protože za něj mluví jeho skutky, jeho postoje a vystupování) a i přes absenci vnějšího předvádění se, „zviditelňování“, je dobře rozeznatelný v průměrnosti ostatních. A právě ten, kdo je „velikým“, je Sirachovcem nabádán, aby se „umenšoval“, pokořoval.

Autor dále přirovnává pokorného člověka k člověku rozumnému, co víc moudrému. Opět – tyto vlastnosti souvisí s osobní velikostí. Pošetilec nemůže být současně moudrým člověkem, a ten, kdo naslouchá Hospodinu je tím samým rozumným, (vždyť, cit.: „nerozumný člověk se staví proti Pánu“, „Pán je slaven pokornými lidmi“) Rozumný člověk není ten, který „všemu rozumí“ (tj. postoj pýchy), ale ten, který umí poslouchat, lépe naslouchat. A to nejen Bohu, ale také lidem kolem sebe. Rozumný je ten, kdo druhým rozumí, kdo má porozumění pro druhé. (Prázdných a sebestředných mluvků je kolem víc než dost, ale naslouchajících, pozorných srdcí je nedostatek…) To reflektuje Sirachovec v dnešním úryvku: „Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích“. Správně vidíme jen srdcem (jak nás učí Malý princ) a pozorný posluchač dává pozor na řečená slova, protože touží po poučení a přijímá i taková, která se mu nemusí líbit, snese i slova kritická. Zato nerozumný domýšlivec a nadutec nesnese ani poučení, natož kritiku – „pro ránu domýšlivce není uzdravení …“

Jak moudrá a stále aktuální slova nám přináší kniha Sirachovcova! A na jeho slova jakoby navazuje i Ježíš v poučném příkladu dnešního evangelia. Vychází z profánní situace, jíž je hostina v domě předního z farizeů. Ježíš je pod drobnohledem, pozorován, jak se zachová, co bude říkat; není pozván jako vážený host, ale neupřímně, jako zvláštní rabi, který hlásá tak provokativní učení. Učitel, za nímž se stahuje ta společenská chátra. Jen ať vidí, jak vážený může být přední farizej a jakou hostinu si může dovolit! Ježíš, tento společenský rebel, paradoxně splní očekávání hostitele, to když pronese řeč, která je ale jiná, než se od pozvaného hosta očekává. Ten, který boří všechny společenské normy, se nezachová ke svému hostiteli s náležitou úctou a vděčností. Namísto slov poděkování, pronese slova poučení, která však hostiteli, právě proto, že není rozumný podle slov Sirachovcových, nejspíš moc nevoní. Poučení shrnuté do slov: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Tento zásadní výrok, uzavírá příklad vypozorovaný právě na hostině. (V té době neplatila naše soudobá etiketa a společenská pravidla. Nebyl dán žádný zasedací pořádek, ani jmenovky hostí, určující místa u stolu. Ale elementární pravidla slušnosti, ohleduplnosti a vzájemného respektu, ta přirozeně platila tenkrát, jako dnes.) Stále jsou mezi námi lidé s tvrdými lokty, neurvalí, deroucí se dopředu. Ti, kteří chtějí být viděni, kteří chtějí zaujímat přední místa. Pravda, je-li to místo čestné a jsou-li na něj uvedeni, nechť tak činí, ale drát se sami dopředu je nejen neetické, ale, jak vypovídá Kristovo podobenství, i neprozíravé a ošidné: „Pozve-li tě někdo na hostinu, nesedej si na přední místo; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: Uvolni mu své místo! A ty pak musíš s hanbou na poslední místo.“

Takový odchod středem pozornosti na poslední místo, to je věc, která dokáže silně zahanbit a pokořit. A přitom stačí tak málo, abychom podobným trapasům předešli. Být pokornými. Tak jako to zmiňovalo už prvé čtení. Nabízí se otázka – co je to pokora? A kdo je pokorným člověkem? Svatá Terezie (a ta podala svým životem nezvratný důkaz pokory), říká, že: „pokora je pravda“. Pokora je postoj toho, kdo si přesně uvědomuje, „kým je“ a „kde je jeho místo“, a kdo si podle toho také počíná. Pokorný člověk je ten, který zná své lidské hranice, který si je dobře vědom svých předností i nedostatků. Tomu odpovídá příklad dnešního evangelia, ve kterém jsme slyšeli Kristovu radu: „Pozve-li tě někdo na hostinu, nesedej si na přední místo…“ Rada všeobecná, nejen pro hostiny. A důvod: vždy se najde někdo důležitější a významnější, než jsi ty: „vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: Uvolni mu své místo! A ty pak musíš s hanbou na poslední místo.“

Dnes byla řeč o pokoře, ale zrovna tak dobře bychom mohli mluvit o nedostatku sebekritičnosti, ohleduplnosti, velkorysosti. O neúctě, pohrdání – zkrátka o všech těch neřestech, kterými sobě i druhým ztrpčujeme život. Namísto abychom s úctou hleděli na druhé a snažili se je vidět Božíma očima, hledíme přečasto se samolibostí jen na sebe a hledáme jen své výhody. Že se v realitě života takový postoj obrátí proti nám, potvrzují i Kristova slova: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Jiří Vojtěch Černý