Hněv je, jak známo, špatný rádce
Jer 1,4-5.17-19
Lk 4,21-30
4. neděle v mezidobí
V prvém čtení, stejně i v evangeliu se objevuje jedno slovo, které se v Bibli nachází ostatně dost často, ale jehož pravý obsah nám uniká. Je to výraz PROROK. Nejprve si řekněme, kdo je to vlastně prorok je. Muž, poslaný samým Bohem, který má svému lidu, ve svém prostředí, a svými slovy, zvěstovat a předávat to, co mu sděluje Bůh. Být prorokem je úloha nelehká a nevděčná. To na své kůži pocítili snad všichni proroci, Mojžíšem počínaje a Janem Křtitelem konče. S otřesnou pravidelností končili tito hlasatelé Božího milosrdenství a lásky, svůj život násilnou smrtí z rukou svých souvěrců, těch, ke kterým slovo Boží přinášeli. Dalo by se říci, že NEPŘIJETÍ těchto hlasatelů patří k jejich poslání, k jejich údělu. Ono to je dáno hlavně tím, že byli, (a jako hlasatelé Boží ani nemohli nebýt) pravdiví, a pravda, bez příkras a naplno řečená, nezní příjemně a líbivě. Nepodbízí se a příjemně nešimrá naši ješitnost. (Co svět světem stojí, máme my lidé stejný nešvar, ať žijeme v monarchii, v demokracii, teokracii či totalitě. První reakce na holou pravdu je, zacpat si uši; druhou, hned následující, je snaha pravdu potlačit a umlčet. Nejsnadnější je, zdá se, zlikvidovat jejího hlasatele. Je to řešení krátkozraké, protože tím zavřeme jedna ústa a pravda na nás bude za chvíli křičet z mnoha jiných úst. Protože PRAVDA JE NEZNIČITELNÁ, ale nic naplat, historie, vzdálená, stejně jako nedávná, nás poučuje o tom, že tomu tak je.)
V prvém čtení se nám nabízí nádherný obraz o povolání jednoho mladičkého proroka Hospodinem. Ten mladíček se jmenuje Jeremiáš a bude mít tu nevděčnou úlohu být ohlašovatelem zkázy Jeruzaléma (babylonským králem Nabuchodonozorem). Jeremiáš zatím o své nelehké budoucnosti neví nic, ale má docela obyčejný strach. Je sice ještě mladý, ale přesto dobře ví, že je těžké být Hospodinovým mluvčím. Na Boží oslovení tak odpovídá s rozpaky a nevolí, ale Hospodin mu ukazuje, že před Božím vyvolením nelze utéci a s Bohem nelze smlouvat. Poslechněte si ještě jednou ta nádherná slova Hospodinova. „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě; prorokem pro národy jsem tě ustanovil... Nelekej se jich... udělám z tebe opevněné město, bronzovou zeď... budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou, abych tě vysvobodil...“
Co myslíte, lze proti takovým slovům vyvolení a povolání klást svou lidskou vůli? „Neboj se, já jsem s tebou!“ Hospodin neslibuje svým věrným snadný a bezkonfliktní život, právě naopak, ale protihodnotou dává víc, než je možné domyslet. Svoji blízkost, pomoc, lásku. Ta vyváží všechny těžkosti prorockého úřadu.
Lekce o nevděčnosti poslání Božího hlasatele, stejně jako o pomíjivosti lidské přízně, se dostane i Ježíši v nazaretské synagóze. Přichází sem již jako slavný rodák, zprávy o jeho zázracích jej předcházejí. A všichni s napětím očekávají jak se teď vytáhne, jak tady, ve svém rodišti, ukáže co všechno umí: že nejspíš uzdraví všechny nemocné z Nazareta. Ježíš však není žádný léčitel, který by dělal magické kousky na objednávku. Je Syn Boží, který sice přináší uzdravení duše a těla, ale má jednu podmínku - víru! A právě ta nazaretským chybí. Podívejme se na Ježíšovo vystoupení v synagóze: „oči všech na Něho byly upřeny - divili se milým slovům z Jeho úst..“ - a teď to přijde. Ježíš udělá, navenek osudnou, chybu. Nenabídne očekávajícímu shromáždění lacinou senzaci, nebude jednat jak od něho (dle jejich mínění oprávněně) očekávají. On jim naplno řekne: „Pro vás žádný zázrak neudělám, protože ho nejste v Božích očích hodni. Jen si vzpomeňte na dějiny Božích zázraků - byli dány těm, kteří ani nebyli z lidu vyvoleného národa, ale kteří si je podle Boží vůle zasloužili - ať vdova ze Sarepty či Náman ze Sýrie.“ Takhle jasná a zdánlivě tvrdá řeč se ovšem nevyplácí. Sympatie se rázem mění v zášť, hrdost na slavného rodáka v nenávist.
„Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem.“ Hněv je, jak známo, špatný rádce, to platí i v tomto případě. „Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů.“ Tu scénu si možná dovedete představit. Rozzuřený dav vleče Ježíše přes celé město, o nadávky a rány jistě není nouze. „Pryč s ním, on říká, co nechceme slyšet, on se nám snad dokonce posmívá…! U cizích sype zázraky z rukávu a pro vlastní nehne ani prstem, nevděčník...“ Samozřejmě, toto je moje představa, ale myslím, že takhle to nějak mohlo být. Co si však počít s následující větou? To si představit nedovedu: „On však prošel jejich středem a ubíral se dál.“ Co se to muselo stát, že ruce, které Ježíšem smýkaly, náhle ochably? Kam se poděla krvelačná hysterie rozvášněného davu, který chce jeho smrt? Vždyť přece dobře víme, co dokáže zfanatizovaný dav - bez morálních zábran lynčovat, kamenovat, zabíjet. Co se stalo, že Ježíš bez zábran prošel jejich středem? To je to, čemu nerozumím, co si nedokáži vysvětlit. Snad ztratily jejich paže sílu, snad byli raněni slepotou, snad je nějaká síla přibila k zemi... nevím. Jisté je jen to, že Ježíš odchází a oni že mu nemohou zabránit, ani ublížit. Písmo je lakonické, žádné podrobnosti neuvádí. Evangelisté to nepokládají za důležité. Nebudeme se tedy ani my zneklidňovat touto podrobností, ale zkusme si tento obraz přenést do vlastního života. I nám se totiž může stát, že ovlivněni veřejným míněním, nebo rozkolísáni vlastními pochybnostmi, buď Krista samého, nebo alespoň to, co ho reprezentuje, tj. církev, křesťanskou morálku, nebo i hlas vlastního svědomí - ODMÍTNEME. A učiníme tak zpravidla rovněž zmanipulováni - svými emocemi, stejně jako rozvášněný dav z nazaretské synagógy. Takovéto naše jednání však není o nic moudřejší, než to jejich. A také nám se pak snadno stane to, co se stalo tenkrát jim. Ježíš, nedotčený, neumenšený naší slabostí, odejde středem našeho srdce. Nikdy nepřestane platit, že Ježíše nelze umlčet, spoutat, zmanipulovat, zničit. My ho můžeme sice odmítnout, ale pak se stane hrozná věc. On projde naším odporem, naším hněvem, v paradoxně, horším případě, naší lhostejností a pohodlností, a bude se ubírat dál. A nebude to nikdy On, kdo bude poškozen. To jen my zůstaneme stát nad propastí svého života s prázdnýma rukama a s prázdným srdcem.
Jiří Vojtěch Černý
