Host v našem životě
Gn 18,1-10
Lk 10,38-42
16. neděle v mezidobí
Obsah minulé neděle se se svými texty snažil uchopit pojem: „Kdo je můj bližní?“ a také, jaký vztah k bližním mám mít? Závěrem bylo řečeno, stručně shrnuto: „každý člověk bez rozdílu je můj bližní a vůči každému mám, už ze samé podstaty svého lidství, povinnost ohleduplnosti, vstřícnosti, pomoci v nouzi – zkrátka: milosrdenství“.
To bylo minulou neděli a jako příklad nám bylo předloženo „podobenství o milosrdném Samaritánovi“.
Dnes se nám téma služby druhým opět vrací, ale v jiné rovině. Možno ji nazvat: pohostinností, nebo lépe: bezvýhradným přijetím a prokázáním úcty a služby těm kolem nás.
Toto téma otevírá prvé čtení z knihy Genesis. Vystupuje zde Abrahám (v pozadí stanu i Sára) a tři, blíže neurčení pocestní, nepochybně však Boží poslové – kteří, ač v počtu tří, jsou oslovováni jednotným číslem jako Hospodin – vysvětlení snad v tom, že je to sám Bůh, který podle tehdejší tradice dokládá pravdivost svého sdělení třemi svědky; snad předobraz Nejsv. Trojice – Abrahám v nich poznává samého Boha a jako s takovým, jedná. V žáru poledního slunce přichází doprostřed stanů Abrahámova kmene. Neobvyklá návštěva v neobvyklé situaci a neobvyklý čas. To samo dává rozpoznat, že nejde o zastávku obyčejných poutníků ve stínu posvátné doubravy. Sám patriarcha a náčelník kmene, Abrahám, jim jde v ústrety a prokazuje jim nejvyšší možnou úctu a pohostinnost. Dělí se s nimi nejen o tolik kýžený stín a vodu, ale rozkáže připravit vpravdě královskou hostinu: Sáře poručí, vybrat z té nejjemnější mouky a upéci placky; sám vybírá nejlepší z krmných telat a všemožně se snaží poskytnout jim tu největší péči. (Což v podmínkách vyprahlé země znamená rozdělit se o to nejcennější, omezit své základní potřeby.) Sám je obsluhuje a na závěr jejich návštěvy se dočká příslibu: „Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.“ (Již dříve se Abrahámovi dostalo opakovaného ujištění, že: „jeho potomstva bude jako hvězd na nebi, jako písku na břehu moře“ – a Abrahám přes stáří své i své ženy, uvěřil.) K příchozím se zachoval s největší úctou, jako by ji prokazoval samému Bohu. (Kterého nikdy nikdo nespatřil, ale který se dává poznat v podobě svých poslů; v lidské podobě s lidskými potřebami.)
V podobném duchu se nese rovněž známé podobenství z evangelia o dvou sestrách, Martě a Marii. Společnou mají onu „pohostinnost“. Ježíš – (a nejspíš není sám, ale s ním i banda vyhládlých chlapů), vejde do domu Lazara s očekáváním odpočinku a je přivítán jako takřka rodinný přítel. Pro Martu, praktickou ženu s dobrým srdcem hostitelky, nastane pravé nadělení. Je třeba všechny nasytit, je třeba toho tolik rychle připravit! Ježíš je přijat také jako Boží posel – i když Martinino vyznání o Kristově Božím synovství zazní až u hrobu Lazara. Kristus se posadí a všichni naslouchají. On mluví „slova života“. Všichni – až na Martu. Ta vidí situaci očima hostitelky a stará se, a – a proč ji ta Marie nepomůže?! Namísto, aby spolu s ní připravovala pro vzácného hosta vše potřebné, sedí s otevřenou papulou u Mistrových nohou!
„Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni ji přece, ať mi pomůže!“ Chudák Marta. Čeká u Krista zastání, očekává, že Marii připomene, co je povinností ženy – hostitelky. Namísto toho se jí dostane studené sprchy: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí.“ Tato Ježíšova reakce, jeho odpověď Martě, se nám na první poslech může zdát až nespravedlivá. Copak není správné, aby se žena ujala role obětavé hostitelky? Aby jí záleželo na spokojenosti hostí. Ano, Marta se stará. A má tolik starostí! Marta otevírá Ježíšovi celou svou domácnost, dává to nejlepší co má, zatímco Marie otevírá Ježíši celou svou duši, dává mu to nejlepší ze sebe samé. Je Ježíše a jeho slov tak plná, že nevnímá Martu, ani svou povinnosti hostitelky. Její prioritou je Ježíš, jeho slovo. I pro Martu je nejdůležitější Ježíš – ale stejně tak i její úloha hostitelky. Ve skutečnosti jí na Ježíši záleží mnohem méně, než Marii. Pro Marii je v tu chvíli Ježíš vším. Nic jiného, než jeho blízkost, jeho slova… Pro Martu je Ježíš prostředníkem k uspokojení vlastní představy o sobě samé – určitě miluje Ježíše, ale více než na něm, ji záleží na jeho obrazu o ní. Netuší chudera, že Ježíš jí na její, navenek oprávněnou, žádost o pomoc, odpoví zcela jinak. Ukáže ji, na to, co je nejdůležitější. „Jen jednoho je třeba!“ A co víc: „Maria si vybrala nejlepší úděl, a ten ji nikdo nevezme!“
Ústředním slovem dnešního evangelia je ono: „Jen jednoho je třeba!“ Čeho? Na lidské rovině: Pozornosti. Obětavosti. Na spirituální rovině – té, která je pro nás určující, ať už si to chceme, či nechceme připustit: Naslouchání. Vnímavosti. Vůči Bohu, (SZ), vůči Kristu, jeho Synu (NZ). „Jen jednoho je třeba!“
Podobenství o těchto dvou Lazarových sestrách bývá, alespoň dle mého mínění, často zneužíváno a nesprávně interpretováno. Buď jako jednostranná ilustrace onoho (jinak nezpochybnitelného) „Modli se a pracuj“, nebo jako obhajoba spirituálního života a jeho nadřazenost profánním a materiálním potřebám. Jistě, obojího je zapotřebí, ale nám tímto zjednodušeným výkladem uniká to podstatné: „Jen jednoho je třeba!“ Uniká nám, že nás chce Ježíš nasměrovat od zahledění se na a do sebe sama, k jednosměrnému pohledu na něho, na Jeho slovo, na Jeho záměry s naším životem. My jsme „roztříštěni“ mezi tolik (zpravidla zbytečných) starostí. Ano „roztříštěni“. Marta žije v ustavičném poklusu, zahlcená tolikerými činnostmi, jež je třeba udělat, ale ve středu jejího života není ani Ježíš, dokonce ani ona služba. Marta se otáčí kolem sebe samé – svého pojetí služebnosti, své pohostinnosti (kterou více než pro Ježíše a hosty, koná pro obraz sebe samé). Zahlcená starostmi, jež ji brání vidět dál a hlouběji. (Ježíš její situaci vyjadřuje řeckými slovy: „merimnao“ – být úzkostlivý a „thorybazo“ – být trápen, zneklidňován. A nepoužívá je zdaleka jen pro Martu. Stejných výrazů používá pro „starosti“ – merimna“, které jako trní dusí jeho slovo, nebo které zatěžují lidské srdce. Stejně hovoří, když chce vyjádřit, že člověk má starost hlavně o jídlo, pití a oděv, na místo, aby hledal nejprve Boží království.) Právě pro zdůraznění onoho falešného zacílení své pozornosti na nepodstatné, používá protikladu těchto dvou sester. Nejen Marta, ale i Marie samozřejmě potřebují jíst a pít, a být v pravý čas i pozornou hostitelkou, ale Mariinou prioritou je Ježíš a Jeho slovo. To je ono: „Jen jednoho je třeba!“
Zdůvodňovat si Kristovými slovy, určenými Martě, neochotu k pohostinnosti, je jistě hloupý nesmysl. Domnívat se, že Ježíš Martu pokáral, je nepochopení textu. Odsouvání světských, stavovských, rodinných a blíženeckých, povinností proto, že se izoluji od světa a v modlitbě (pokud vůbec jde o modlitbu) se budu stranit všeho a všech, a žít si ve svém vlastním životě, bez potřeby ostatních, je proti samému duchu evangelia. „Jen jednoho je třeba!“ znamená něco úplně jiného, než si žít svůj život bez druhých. On to docela klidně může být i život bez Krista, byť se jeho jménem a slovy, zaštiťuji. Jsme zde pro druhé, pro službu Bohu a druhým, a obě roviny naší služby, naší pozornosti a nasazení, mají a musí mít své správné místo. Přebujelá aktivita; služba druhým bez ohledu (bezohledná) na vlastní rodinu; stejně jako izolace od druhých a od života vůbec, (zašití se v koutku jako v poustevně) – to vše jsou nezdravé extrémy, jichž je třeba se vyvarovat. Postavit Ježíše do středu svého života, ale stejně tak znát „správnou míru“, správné pořadí hodnot a priorit života; upřednostňování nejdůležitějších potřeb (třeba v tu chvíli i tělesných), dar „zdravého rozumu“ a správné nadávkovaných ctností, to vše je oním: „Jen jednoho je třeba!“
Pro Abraháma je návštěva Boha důvodem k projevu úcty; pro Martu návštěva Krista - Boha, důvodem ke starostem; pro Marii je důvodem k radosti a naslouchání. A - čím je Kristova přítomnost v našem životě pro nás? Je i pro nás vždy vítaným hostem?
Jiří Vojtěch Černý
