Hvězda dává směr

Iz 60,1-6

Mt 2,1-12

Zjevení Páně

Slavnost Zjevení Páně /zjevení = revelatio = odhalení, odkrytí dosud skrytého a zahaleného/ patří právem ještě mezi vánoční svátky, i když svým významem, (biblickým i věroučným) zasahuje už dále, než do atmosféry vánoc.

Jediným evangelistou, který nám zprávu o příchodu oněch „mudrců“ podává, je Matouš. Matouš, původem Žid a to vzdělaný Žid. A to je snad i vysvětlením, proč tento příběh o oněch zvláštních, a jistě vznešených a zámožných mužích, podává právě jen on. Je ovlivněný židovskou mentalitou, která očekávala Mesiáše, který se narodí v Betlémě a bude potomkem a následovníkem krále Davida. A čím větší byl útlak Židů, tím více si Mesiáše idealizovali; tím více nabýval v jejich představách obrazu moci, síly a vítěze, nad všemi vnějšími nepřáteli. Tolik na úvod, nyní se vraťme se do Betléma, někdy v roce 7 př. Kr.

Nevíme, kolik dní či spíše týdnů, možná i měsíců, uplynulo od chvíle, kdy se betlémskou nocí rozlehl pláč novorozeněte. Nic zvláštního v době, kdy ženy rodily jedno dítě za druhým. A v Betlémě bylo nadto zrovna sčítání lidu a nebylo kde hlavu složit. A právě k tomuto místu míří kroky zvláštních poutníků. (Nevíme, kdo byli; nevíme, čím byli; nevíme, odkud byli. Jejich pojmenování i původ, jsou dílem pozdějších tradic i biblického pátrání.) Jedno je však jisté – byli to pohané. (To je důležité.) Byli to nejspíš Peršané. (Ani to není bez významu.) Byli vznešení, vzdělaní a bohatí. To všechno je důležité právě pro Matouše, který, jako Žid, chce odvodit jejich příchod odkazem na slova z Písma. Např. Izaiáš (v prvém čtení,) hovoří o tom, že se: „Rozjasní světlo a vzejde nad tebou Hospodinova sláva“ … K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, který nad tebou vzejde“. Úryvek dále hovoří o: „velbloudech z Midjanu a Éfy, a přinesou zlato a kadidlo, a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu.“. (Iz 60,1-6)

Motiv příchozích pohanů z daleka i zblízka, přinášejících bohaté dary Hospodinu a jeho vyvolenému, ostatně prostupují celý Starý zákon a hojně jej nalézáme zejména v žalmech. A evangelista Matouš, který tato proroctví a očekávání Izraele znal, usoudil za potřebné, zařadit je do svého evangelia. A tak zde máme krásný evangelní příběh o klanění králů.

Jak jsem se již zmínil, nevíme, o koho vlastně šlo, Matouš mluví pouze o „mudrcích od východu“. Jestliže mudrci, jde o odvozeninu slova ma-goi, které pochází z perštiny, kde jím byli označováni médsko-perští a chaldejští kněží, kteří byli vzdělaní v astronomii, stejně jako, dnes bychom řekli, v přírodních a humanitních, vědách. Byli z východu a jejich původ, vzhledem k dalším indiciím, lze oprávněně předpokládat z daleké Persie.) Nebyli nejspíš tři – to zase odvozujeme od počtu darů – a oni přinesli dary vpravdě královské: zlato, kadidlo a myrhu. Zlato pro Krále, kadidlo pro Kněze, myrhu pro Ukřižovaného. Ať už to byli králové, astronomové, vědci, byli to v každém případě mužové vznešení a moudří. Poté, co se jim zjevila ona zvláštní hvězda, (dnes víme, že šlo o konjunkci Saturnu a Jupitera v souhvězdí Ryb – a odtud také, díky své znalosti, mohli správně určit směr a cíl své cesty: Saturn je znamením Židů, Jupiter krále, a souhvězdí Ryb symbolizuje území dnešní Palestiny), museli ujít dlouhou a nesnadnou cestu (z Persie přes Babylónii a pak přes nekonečnou Arabskou poušť. Nešlo o žádnou vycházku z rozmaru, ale o náročnou a nebezpečnou cestu dlouhou tisíce kilometrů. A určitě nešli sami, ale s doprovodnou karavanou, to však není pro náš příběh v tuto chvíli důležité.) Po útrapách náročné cesty, která musela být noční poutí – vždyť světlo hvězd leze spatřit pouze v noci, dojde tato ekipa do Jeruzaléma. Ten byl středem Judské země, zde mohli podle všech předpokladů, nalézt „židovského krále“. Nalezli však jen dosazeného krále Heroda. Ješitného, paranoidního, bezcitného. A setkali se také s židovskými učenci. Ti z Písem věděli, kde hledat Mesiáše, Židovského krále. Podle Micheášova proroctví v Betlémě. Podle Izaiáše má být novým výhonkem z Davidova rodu. Židovští učenci sice vědí, ale nehledají. Pohané z východu neví, ale hledají. (Hledat, ptát se, má v životě větší význam, než pouze vědět, znát.) A když jim opět zazáří nad Jeruzalémem hvězda, zaradují se „nevýslovnou radostí“. (Radost je vždy plodem setkání se znamením Krista, ať už má jakoukoli podobu.) Přes „Pole pastýřů“, ano, právě kolem jeskyní pastýřů, (těch, kteří byli prvními, kteří se přišli Kristu poklonit), dojdou konečně do Betléma. Ke Světlu. Nenechají se odradit chudou scénou, kterou uvidí. Nevyvede je z míry malý chlapec, který, namísto v královském hermelínu, je zabalen do hadrů a leží na slámě.

Ti, kteří pozvedali své učené a vznešené hlavy ke hvězdám, je nyní skloní při vchodu do jeskyně. Ti, jimž se mnozí klanějí, se nyní sami pokloní před nemluvnětem. Matouš dokonce použije výraz: „padli na zem“ – tento postoj prostrace, je znamením nejhlubší oddanosti. A výrazem jejich úcty je také ono: „Otevřeli své pokladnice a obětovali (obětuje se jenom bohům) mu dary: „Zlato, kadidlo a myrhu.“

Dnes slavíme Svátek Zjevení Páně, a mohli bychom přeneseně říci, že jde o „Svátek zjevení Božího Světla“.

Boží Slovo, které se stalo Tělem, spatřili nejprve pastýři, muži dozajista prostí a neučení. Jedinou knihou, kterou znali, byla Kniha života. Kniha stvoření, vždyť byli tak zemitě spojeni s realitou tvrdého života a přírody. Jako další, kteří nacházejí Božího Syna, („kterým vzešlo světlo v temnotách“) byli naopak mužové vznešení a moudří. Zatímco pastýři po zjevení andělů sbíhají z kopců nad Betlémem; učení mágové, poté co se jim zjevila ona zvláštní hvězda, musí ujít dlouhou a nesnadnou cestu. Vydali se za hvězdou. („Vyjde hvězda z Jakuba“- Nm) Hvězda dává směr. (Staří mořeplavci se také orientovali, řídili hvězdami, a ony je dovedli do bezpečí přístavu.) Také my, křesťané, jsme-li moudří a osvícení, jsme na cestě za hvězdou - ke Kristu, ke světlu, stejně jako tehdy oni mudrci. (Avšak, s námi je to horší. Máme přesné přístroje, máme svoji vědu, a přitom naše pýcha se zaslepeností, nám brání dívat se ke hvězdám. Nadto světelný smog nám zahaluje výhled, podobně jako „smog naší racionality, předsudků a nevěry“). A stejně, jako oni mudrci, také my k Němu putujeme mnohdy nocí a tmou. Vždyť každý z nás zakouší chvíle vnitřní temnoty, chvíle, kdy nás přepadnou tmy pochybností. Kdy se ptáme, zda má vůbec smysl žít. A právě v těchto nejtěžších a nejtemnějších chvílích života můžeme, stejně jako oni mágové, vykonat ten největší a nejrozhodnější úsek na naší cestě k Bohu. Bůh mnohdy takovou tmu v životě dopouští, ale nikdy nedopustí, aby člověka úplně zavalila a pohltila. („To světlo svítí v temnotách a tma je nepohltila“.) Vždycky v ní ponechá zářit hvězdu, která značí směr. Hvězdu víry, že všechno má v Bohu svůj smysl a všechno v Něm skončí dobře. Čím těžší je cesta a hlubší tma, tím více vyžaduje statečnosti, víry a odvahy; a tím plnějším a bohatším člověkem se stává ten, kdo vytrvá. Ten nalezne Ježíše, ten nalezne spolu s ním i víru, radost a pokoj. Nalezne Ježíše, který později prohlásí: „Kdo vytrvá do konce, bude spasen.“

Jiří Vojtěch Černý