I malý paprsek prozáří hluboké temnoty
Iz 58,7-10
Mt 5,13-16
5. neděle v mezidobí
Slova proroka Izaiáše v prvém čtení, je dobré nenechat bez povšimnutí, nepřejít je jen tak, jak tomu, žel, u prvých, sz. čtení často bývá. Zařazena do historického kontextu a nepřeslechnuta, nám mohou mnohé říci i dnes, mohou být slovy i pro nás v dnešní době. Izaiáš je adresuje izraelskému lidu, který se navrátil z babylonského zajetí a prožívá období zklamání, deziluzí a beznaděje. To je způsobeno nejen tím, že nacházejí svoji zemi v bezútěšném stavu, vydrancovanou a zpustlou, ale zejména jejich přílišným očekáváním. Cítí se být oklamáni prorockými vizemi, či podvedeni samotným Bohem. Vždyť se přece navrátili k víře předků, obnovili chrám a náboženské rituály – a přesto se slíbené změny k lepšímu nestaly. A tak pociťují prázdnotu a marasmus nejen kolem sebe, ale i v sobě samých. Je dobré si položit otázku, čím to asi je – protože odpověď se dotýká i nás. Oni se totiž až příliš zaměřili na vnější, formální stránku kultu; kultovní a postní praxi postavili nad praxi každodenního běžného života. Oni se postí, ale jen navenek; oni se modlí k Hospodinu, ale očekávají automatické splnění svých proseb bez toho, aby do vztahu k Bohu a k druhým investovali sami „ze svého“. A právě pro ten vnější formalismus, vyprázdněný od toho nejpodstatnějšího – a tím je a provždy bude: láska – sebedávající a nezištná – zažívají pocit zklamání a frustrace. Prorok Izaiáš jim v tom dnešním úryvku nabízí „návod“, jak dosáhnout skutečného naplnění svého života, jak dosáhnout vnitřního pokoje a Boží blízkosti. Jen namátkou (a převedeno do civilního jazyka): sytit hladové, pomáhat bližním, neutlačovat druhé, nepovyšovat se, nepomlouvat, nebo ještě jinak: být věrní a důslední ve vztahu k Bohu a milosrdní ve vztahu k bližním. Tato slova přece dobře známe nejen ze SZ, ale i z úst Božího Syna v evangeliu (a mnohokrát si je připomínali v uplynulém roce milosrdenství). Ano, jde – ať už v jakékoli době a v jakémkoli jazyce stále o totéž. „Věřit, doufat, milovat.“ Nekonat bezobsažné, byť navenek bohulibé skutky, a nepronášet prázdné fráze. A důsledkem takové změny jednání a postojů pak může být naplnění příslibu: „Tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, soumrak se stane poledním jasem; tvá spravedlnost půjde před tebou a Hospodin ti na tvá slova odpoví, sám ti půjde naproti se svou pomocí a útěchou…“
To bylo jen několik málo slov z Izaiášova proroctví a my můžeme znovu a znovu žasnout, jak se slova proroků naplňují a dovršují v životě Ježíšově a také v jeho výzvách.
Ta dnešní Kristova slova byla pronesena kdesi v Galileji, na adresu jeho učedníků. „Vy jste sůl země! Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena.“ Jinými slovy: bude k ničemu, což potvrzuje Ježíš, když říká: „hodí se leda k tomu, aby byla vyhozena a lidé po ní šlapali“. „Vy jste světlo světa!“ Světlo se nemůže se skrýt, ale má svítit všem. „Tak ať i vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a (hlavně) velebili vašeho Otce v nebesích.“ V těchto několika málo větách, se skrývá poslání, životní program Kristových učedníků. A jak je u Krista pravidlem, nejsou to nezávazná slova, řečena jen tak do větru!
SVĚTLO a SŮL – 2 skutečnosti, materie, bez nichž je život nepředstavitelný, co víc, zhola nemožný. U světla – jehož nedostatek je tmou a úplná absence peklem, je to zřejmé; u soli nám její nezbytnost nepřijde tak podstatná – až do prvého neslaného sousta. (Ostatně, kdo by neznal pohádku „Sůl nad zlato“, která o její hodnotě, zprvu opomíjené, zřetelně přesvědčuje.) Tady ale nejde o pohádku, tady jde doslova o život! Slova „BUĎTE SVĚTLEM, BUĎTE SOLÍ!“ nezaznívají z úst pošetilého pohádkového krále, ale skutečného krále všehomíra, který rozhodně dobře ví, co říká a k čemu své učedníky vyzývá (nechť je mi odpuštěna parafráze): Buďte pro své okolí potřební, jakkoli vás svět bude znevažovat a pronásledovat! Jste moji učedníci, moji následovníci a už tím samým nemůžete skončit schovaní v šedi davu ostatních. Oni sami musí přijít na to, že vaše světlo – které je odrazem mého světla, potřebují! Že ti druzí, pokud chtějí opravdu vidět, se musí vzdát své pohodlné slepoty, nevšímavosti a postavit se do světla, kterým jste VY! Světla, které krom toho, že ukazuje cestu, také, až příliš jasně, odkrývá všechny ty kazy, vady, retuše a přetvářky, za nimiž se tak rádi schovávají - schováváme.
Vy prostě nemůžete zapadnout a být beztvarou, amorfní součástí davu. |Vy na sebe musíte vzít nevděčnou úlohu těch, kdo vyčnívají. Kdo jsou nepřehlédnutelní, nepřeslechnutelní. Kdo jsou jiní, kdo jsou na očích, a proto v centru pozornosti – a to nikoli pro touhu vyniknout, ale pro své jednání, pro své zásadové postoje. Je ovšem třeba počítat s tím, že se tak stanete terčem pomluv, předsudků, zášti, ano i nenávisti. Vždyť obecně platí, že kdo se jakkoli odlišuje, kdo vyčnívá, ať už čímkoli – a zejména kladnými vlastnostmi, bude tím samým pronásledován. Přinejmenším posměchem, v horším pomluvami, v nejhorším nenávistí, spojenou s násilným umlčováním. Právě v tomto kontextu je třeba slyšet onu Kristovu výzvu: „buďte světlem, buďte solí!“
Stejně, jako Země není sama o sobě zdrojem světla, ale odráží světlo od Slunce, podobně to je – lépe, má být, s křesťany. Naše víra není sama o sobě zdrojem světla – naším Světlem, Sluncem, je Kristus. Čím více se mu budeme otevírat a nastavovat k Němu tvář, tím více z nás bude vyzařovat – a my tak budeme moci naplňovat onu Kristovu výzvu být světlem. Světlem pro druhé!
Podobně je tomu i se solí – čím více se budeme ponořovat do Kristovy lásky, do hloubky modlitby a rozjímání, čím více se budeme sami živit pokrmem Božího slova a sytit duchovní četbou, tím více budeme „chutnější“ a budeme moci i pro druhé učinit víru, Krista, potažmo i církev, „stravitelnější“.
Být světlem, být solí, to vůbec není nenáročný požadavek. Avšak – je to Kristův nekompromisní apel na každého učedníka – nejenom na ony rybáře od Genezaretského jezera, ale i na nás!, kteří jsme se stali jeho učedníky prostřednictvím svého křtu. Ano, musíme počítat s tím, že „svět má raději tmu než světlo“ a brání se mu. Musíme počítat s tím, že nás tento svět bude ctít zatemnit, obrat nás o víru, radost, pokoj, naději. Vzít nám naši osobitou chuť. Svět však nemůže být bez světla, nemůže být bez soli. Svět nemůže být bez Krista! Bez jeho učedníků. My bychom měli být vděčni za to, že jimi jsme, ale mějme vždy na paměti, že jsme jen „odrazem, odleskem“ toho, který je „světlem světa“, Ježíše Krista. My jsme a máme být těmi, kdo „přisolují“ – ne svoje, ale jeho dílo. A že nám za to nebude tento „svět“ děkovat a tleskat? Nevadí. Vždyť nepochopení, odmítání, dokonce i pronásledování, to jsou přece autentická znamení pravých Kristových učedníků. A těmi jsme, nebo lépe (ruku na srdce) máme být!
Vždyť kdyby se to, že jsme křesťané, že jsme sůl země a světlo světa, stalo opravdu naším životním programem, pak by muselo být na zemi více světla, více LÁSKY. A to bez ohledu na to, že je nás tak málo. Víte přece dobře, že i malý paprsek prozáří hluboké temnoty, že i malé světélko mění tmu v příšeří. Kdybychom byli pro druhé SVĚTLEM, nebylo by tolik TMY v nás a kolem nás.
Jiří Vojtěch Černý
